Ve finále zbyl jen komín

„Bourací stroje projely bránou jedničky 4. dubna. Tím začaly demolice staveb. První etapa přitom obnášela likvidaci bagrovací stanice, kotelny, zauhlování, nádrže na demineralizovanou vodu, čerpací stanice surové vody, provozní soubory ze strojovny a chemické úpravny vody,“ zavzpomínal si na konec jedné ze „svých“ elektráren Otakar Tuček, ředitel Elektráren Tušimice a Prunéřov. V dalších etapách byly odstraněny ostatní výrobní soubory a ve finále tak z elektrárny zbyly jen komín a oplechovaná východní stěna kotelny.

Obojí vzalo za své 26. listopadu 2005, nejdříve bagry strhly 45 metrů vysokou stěnu kotelny a poté během osmi vteřin padl k zemi za účasti téměř tisícovky diváků 196 metrů vysoký železobetonový kolos. „Dá se říci, že tím vlastně skončila první vlna ekologizace podkrušnohorských elektráren Skupiny ČEZ. Ty potřebné byly na konci 90. let minulého století odsířeny. Nevyhovující bloky pak byly odstaveny a v jednom případě byla zbourána i celá elektrárna. V té době jsme se ovšem již připravovali na druhou vlnu ekologizace, která začala v roce 2007 komplexní obnovou Elektrárny Tušimice II,“ konstatoval Otakar Tuček.

Původně měla stát na Žatecku

Historie tušimické jedničky se oficiálně začala psát na jaře roku 1960, kdy se na 18 ha pozemku poprvé začala těžit zemina v místech budoucích základů. Postavit novou a tehdy vysoce moderní elektrárnu někde mezi Chomutovem a Žatcem bylo v plánu už od roku 1954. Mělo jít o takzvanou vývojovou elektrárnu na bázi uhlí z pětipeské pánve. Tři roky ovšem trvalo, než se vyjasnila koncepce. Tehdejší ministr energetiky F. Vlasák pak dal příkaz umístit elektrárnu u Břežan v okrese Žatec. Měla mít 6 bloků po 100 MW. 

Jenže po vyjití vládního nařízení o čistotě ovzduší a toků v kraji Ústí nad Labem byla v březnu 1958 ze strany krajských zemědělských a chmelařských orgánů prověřena vhodnost této lokality. Jak se ukázalo, panovaly obavy, že popílek a SO2 budou mít negativní vliv na chmel. Proto bylo požadováno, aby elektrárna buď měla zařízení na odlučování SO2 (tehdy víceméně utopie), nebo aby byla umístěna jinde, konkrétně více na severozápad od navrhovaného staveniště u Břežan a tím i dále od centrální chmelařské oblasti.

„S ohledem na skutečnost, že problém odlučování SO2 z kouřových plynů není nikde na světě úspěšně vyřešen a energetika nemohla prokázat, že exhalace z elektrárny škodit nebudou, rozhodl ministr energetiky dne 29. 11. 1958 upustit od staveniště v prostoru Břežan a provést výběr stanoviště v prostoru Tušimic – okres Chomutov a vyprojektovat elektrárnu o výkonu 6x 100 MW s možností jejího rozšíření o dalších 600 MW,“ píše se doslova v brožuře, která byla vydána v listopadu 1964 u příležitosti zahájení provozu elektrárny. Tedy přesně šest let po výběru nového místa a pár dní po najetí posledního šestého výrobního bloku do provozu. 

Elektrárna Tušimice – Stavba mládeže

„Dne 29. října 1964, dva dny před vládním termínem, byl uveden do provozu poslední šestý blok, čímž byl splněn celostaveništní

závazek stavby, kterým se Elektrárna Tušimice uchází o titul „Elektrárna 20. výročí osvobození ČSSR“, tj. uvést do zkušebního provozu celou kapacitu elektrárny před zimou 1964-1965,“ je uváděno na konci brožury.

Ostatně průběh celé výstavby byl zcela ovlivňován v duchu tehdejší doby, tedy nejrůznějšími zásahy vládních a stranických orgánů (pro později narozené: Komunistické strany Československa) a obvyklou politickou kampaní s tituly, prapory, závazky, standardami a socialistickou soutěží. „Elektrárna Tušimice – Stavba mládeže!“ znělo prakticky všude. A v tomto duchu opět citujme ze stejnojmenné brožury.

„V květnu 1961 byla na slavnostním aktivu v Kadani vyhlášena výstavba Elektrárny Tušimice  - Stavbou mládeže. Tím si československá mládež měla vytvořit pomník trvalé hodnoty svého podílu na uskutečnění socialismu v naší vlasti.“ Aby toho nebylo málo, hned byla uzavřena socialistická úmluva, v níž se zavázaly hospodářské, politické, mládežnické a odborářské složky na stavbě i v dodavatelských závodech, „…že na počest 40. výročí založení KSČ dají této stavbě své nejlepší síly, odhodlání a bohaté zkušenosti, které až dosud na výstavbě elektrárny shromáždily a že ve vzájemné spolupráci vytvoří soudružské, vpravdě socialistické dodavatelsko-odběratelské vztahy, vedené na prvém místě v zájmu celé socialistické společnosti, vybudovat smělé dílo, plně charakterizující velkolepou epochu vývoje naší vyspělé společnosti.“

Tisíce nadšených mladých lidí

"V Tušimicích byly křtiny. Oblékli ji do svátečního, a když sňali roušku, mohli všichni návštěvníci slavnostního zahájení pro­vozu číst:

Elektrárnu Tušimice, stavbu mládeže – budovalo po čtyři roky tisíce mladých lidí. Spolu s ostatními pracujícími splnili svěřený úkol se ctí. Listopad 1964". Tak začíná jeden dobový článek o závěru stavby mládeže v Tušimicích, na které se vyškolili nadšení mladí lidé na nejrůznější stavbařské profese a kde většina z nich také dostala svou prvou "lekci do života".

Co k tomu dodat? Vzpomeňme jen (v dobrém), že mezi tehdejší tisíce mládežníků, kteří pomáhali stavět Elektrárnu Tušimice I, patřila podle pamětníků například i herečka Uršula Kluková. Zda se již tehdy smála svým zvonivým smíchem, není známo. Jisté je ovšem to, že je spoluzakladatelkou broumovského amatérského souboru Kladivadlo, který po profesionalizaci začal od roku 1965 působit v Ústí nad Labem. Zde se ve stejném roce setkala s řadou později významných hereckých osobností, třeba s Josefem Dvořákem. Tento kadaňský rodák přitom bavil právě mládežníky z Tušimic. Ti navíc nebyli jen z Československa. Našlo se mezi nimi i několik skupinek ze spřátelených socialistických zemí, včetně Kuby. Některé mezinárodní družby byly přitom více než kamarádské, a to bez ohledu na barvu pleti a vyznání…  

Jména Uršula Kluková či Josef Dvořák, sice tehdy ještě nikomu nic moc neříkala, ale stavba mládeže Elektrárna Tušimice ano. Je o ní například i zmínka v kronice z let 1962 -1965 obce Suché Lazce, městské části Opavy, a to ve výčtu nejdůležitějších událostí roku 1964: „…už více než dva roky teče surová nafta ropovodem "Družba" ze SSSR až do Bratislavy a staví se ještě další. Také se staví elektrárna v Tušimicích, která bude 2x tak větší než dosud existující. V letošním roce vzlétla do Kosmu nová kosmická loď se tříčlennou posádkou. To bylo slávy jak v SSSR, tak i u nás. Presidentem našeho státu zvolen opět soudruh Antonín Novotný…“

Historie se uzavřela v roce 1997

Inu taková byla doba. Mladí dnes nechápou a pamětníci obdaření zdravým rozumem se tomu už jen zasmějí. Případně si s nostalgií zavzpomínají, že to byli právě oni, pod jejichž rukami se v letech 1960 až 1964 rodila tehdy nejmodernější tepelná elektrárna v republice. Ta byla s plným původně instalovaným výkonem 660 MW provozována až do 1. července 1991. Během následného útlumového programu byly postupně odstaveny čtyři výrobní bloky a v provozu zůstaly jen ty s čísly 4. a 5. Jejich osud byl zpečetěn v roce 1998, kdy se uzavřela i historie Elektrárny Tušimice I a výroby elektrické energie v ní. Následovaly už jen demontáž strojního a dalšího provozního vybavení.

„I když jednička měla pochopitelně také své mouchy, patřila vždy mezi spolehlivé a ekonomické elektrárny Skupiny ČEZ se systémem regulace výkonu a frekvence,“ uzavřel poklonou vzpomínání na minulost Otakar Tuček, ředitel Elektráren Tušimice a Prunéřov. Paradoxem přitom je, že stavební firma Armabeton poprvé kopla v lokalitě budoucí elektrárny do země 1. dubna 1960 a prakticky přesně po pětačtyřiceti letech, tedy v době výročí vzniku elektrárny, do ní vjely bourací stroje, aby ji zase srovnaly se zemí.