Často kladené dotazy

Příprava a realizace výstavby nových jaderných zdrojů je časově velmi náročná (téměř dvacet let) a z pohledu povolování komplikovaná. Z hlediska potřeby jsou rozhodující zejména údaje o energetických bilancích a potenciálu a mixu jednotlivých energetických zdrojů, zpracované a analyzované na koncepční úrovni aktualizované Státní energetické koncepce ČR. Tyto údaje mají zcela apolitický charakter. Státní energetická koncepce ČR identifikuje rychlé tempo dožívání uhelných zdrojů a velmi výrazný pokles instalovaného výkonu zejména uhelných elektráren okolo roku 2045.

Současná hnědouhelná kapacita (cca 10 800 MWe) poklesne do roku 2035 na cca 6400 MWe, další pokles až na cca 2600 MWe je indikován k roku 2040. Celkový deficit (oproti stávajícímu stavu) tak činí 4400 MWe (rok 2035) resp. až 8200 MWe (po roce 2040). Dalším důvodem pro výstavbu nového jaderného zdroje je obnova výkonu v lokalitě Dukovany po ukončení provozu stávající elektrárny. To bude znamenat další postupný výpadek cca 2000 MWe instalovaného výkonu, který bude nutno nahradit. Stále častěji je více kladen důraz na uhlíkovou neutralitu (evropský "GreenDeal"), ke které může ČR výstavba nových jaderných zdrojů významně přispět. Jaderná energetika je pouze jednou z částí energetického mixu a v energetické koncepci je uvažováno s významným rozvojem i dalších zdrojů, zejména obnovitelných.

Z důvodu zachování kontinuity výroby, zajištění energetické bezpečnosti a soběstačnosti včetně spolehlivé a efektivní dodávky elektrické energie je tedy třeba začít v dostatečném časovém předstihu. Pokud nebudeme myslet dopředu v řádu několika desítek let, mohli bychom se dostat do situace, že ČR nebude v oblasti energetiky soběstačná a bude závislá na zahraniční nabídce, na jejíž tvorbu nebudeme mít vliv.

Výroba elektřiny v jaderných elektrárnách je jedna z energeticky nejbezpečnějších a nejstabilnějších, jelikož existují možnosti zajištění dostatečných zásob paliva v předstihu včetně diverzifikovaných dodavatelů. Vysoký faktor využití instalovaného výkonu a predikovatelnost výroby přispívá rovněž ke stabilitě přenosové soustavy.

Tato tvrzení se vždy odvíjí od aktuálních politických nastavení jednotlivých zemí. Na úrovni Evropské unie nedochází k žádnému řízenému odklonu od jaderné energetiky. Je to věc rozhodnutí jednotlivých členských států. Dle sdělení Evropské komise je jaderná energie jednou z nízkouhlíkových technologií, která významně přispívá k zabezpečení a diverzifikaci dodávek energie a bude nadále tvořit důležitou součást skladby zdrojů energie.

Faktem je, že dotace na obnovitelné zdroje energie měly v uplynulých letech výrazný vliv na deformaci energetického trhu. Každý stát Evropské unie má právo sestavit si svůj energetický mix, který bude vycházet z jeho reálných možností a zdrojů tak, aby si dokázal zabezpečit udržitelnost, energetickou bezpečnost a konkurenceschopnost. Tuto skutečnost si uvědomují i jiné evropské země kromě České republiky, jako jsou Slovensko, Maďarsko, Polsko, Velká Británie, Francie nebo Finsko, ve kterých právě probíhá nebo se připravují na výstavbu nových jaderných zdrojů na evropském kontinentě. České republika nemá vysoký potenciál přírodních podmínek pro obnovitelné zdroje energie, aby dokázala stabilně pokrýt těmito zdroji své reálné potřeby.

Potřeba výstavby nových bloků vychází ze schválené Státní energetické koncepce (založené na energetické bezpečnosti, soběstačnosti a udržitelnosti) a Národního akčního plánu rozvoje jaderné energetiky. V těchto státních dokumentech byly analyzovány různé scénáře možného vývoje energetiky v ČR do budoucna včetně různých modelů pro pokrytí spotřeby ČR. Jako optimální scénář byla určena varianta rozvoje obnovitelných zdrojů v kombinaci s výstavbou nových jaderných bloků. Nové bloky jsou důsledkem zvážení potenciálu dalšího rozvoje obnovitelných zdrojů.

Z nestálé a nepredikovatelné povahy obnovitelných zdrojů vyplývá, že pro zajištění spolehlivé dodávky elektrické energie vyžadují zálohu. Energetická koncepce České republiky tedy vychází z mixu energetických zdrojů tak, aby při stoupajícím podílu obnovitelných zdrojů byla zajištěna spolehlivost dodávek a stabilita elektrizační soustavy.

V rámci pracovních skupin tzv. Stálého výboru pro výstavbu nových jaderných zdrojů (SVVNJZ) byla zpracována celá řada různých investorských modelů a modelů financování.

Model investorského zajištění je určujícím faktorem pro volbu dodavatelského modelu. S ohledem na fakt, že výstavba NJZ je vyvolána potřebou zajištění energetické bezpečnosti státu (definované ve státních strategických dokumentech SEK ČR a NAP JE), musí být investorský model primárně v souladu se zájmy státu. Důvody ingerence státu při výstavbě nových jaderných bloků:

  • Trh s elektřinou je ovlivněn různými regulacemi s vlivem na cenu elektřiny pro koncové zákazníky. Tyto regulace jsou ovlivněny politickými rozhodnutími.
  • ČEZ vlastní minoritně také akcionáři, kteří mají za cíl zhodnocení svých vkladů, avšak ne zajištění strategických cílů státu schválených v SEK. Pro vyloučení ohrožení zájmů minoritních akcionářů je doporučená určitá forma ingerence státu.
  • Výstavba jaderné elektrárny je důležitá z geopolitického a bezpečnostního hlediska pro stát. Vybírá se partner pro strategickou infrastrukturu státu na cca 100 let.

Na řádném zasedání SVVNJZ byl schválen materiál detailně popisující různé varianty a podvarianty investorského modelu výstavby nových jaderných bloků. Jako nejvýhodnější a doporučené pro hlubší rozpracování byly vybrány 3 varianty:

  1. Investorem je ČEZ nebo jeho dceřiná společnost
  2. Investorem je stát,
    a. předpokládá se převod dceřiné společnosti zajišťující výstavbu na stát
    b. předpokládá se převod dceřiné společnosti zajišťující výstavbu včetně další části oddělené z ČEZu na stát

Jsou diskutovány předpoklady pro realizaci projektu nové výstavby v rámci společnosti ČEZ, tedy podle varianty 1. Jednou z možností, jak tuto variantu učinit reálnou, je smlouva se státem, která by vytvořila podmínky pro realizaci státního strategického projektu v rámci polostátní firmy, kterou vlastní také soukromí vlastníci. Je plánováno uzavření rámcové smlouvy mezi státem, ČEZ a společností EDU II. Následovat bude detailní prováděcí smlouva pro realizaci první etapy projektu. Prostřednictvím uzavřených smluv získá stát větší kontrolu nad výstavbou a možnost jednat v případě, že se změní parametry trhu. Zmiňované smlouvy rovněž na druhé straně komplexně pokryjí práva a povinnosti ČEZ jako investora, ale i stabilitu regulatorního prostředí.

Skutečná hodnota investičních nákladů na výstavbu NJZ bude výsledkem transparentní soutěže. Rozhodnutí o investici a podrobný dohled nad postupnou realizací pak bude mít investor a vlastník společnosti. Uvažovaná nejistota investičních nákladů v předpokladech multikriteriální analýzy je u investice tohoto rozsahu velice konzervativní.

Cena elektrické energie, kterou platí koncový spotřebitel, se oproti ceně elektřiny na energetické burze velmi liší. Každý z nás v ceně elektřiny platí mimo jiných poplatků také dotace na obnovitelné zdroje, tedy za podporu výkupu ceny ze solárních a větrných elektráren (v řádu stovek Kč za MWh). Dotace na obnovitelné zdroje výrazně deformují trh s elektřinou a cena jejich elektřiny na energetické burze je výrazně nižší. Dlouhodobě je tento stav neudržitelný. Obnovitelné zdroje nemohou z důvodu nedostatečného potenciálů přírodních podmínek být páteří české energetiky, proto se hledá způsob, jak trh s elektřinou ozdravit nebo jak zajistit podmínky pro výstavbu jaderných elektráren.

Výstavba jaderné elektrárny je všeobecně charakteristická svou vysokou časovou a kapitálovou náročností. Následný provoz je ale v porovnání s jinými zdroji podstatně méně finančně náročný a navíc jsou moderní elektrárny projektovány na 60 let provozu, během kterých generuje stovky TWh elektrické energie, což umožňuje vyrábět velmi levnou elektřinu.

Výstavbou plynových elektráren vzniká významná energetická závislost na dodavateli zemního plynu, což se při dnešní geopolitické situaci jeví jako významné omezení, obsahující riziko jak vysoké volatility ceny plynu na trzích s energetickými komoditami, tak i politického zneužití. Jaderné palivo je na rozdíl od plynu možné získat od různých světových dodavatelů a lze se jím zásobit na několik let dopředu.

V posledních letech je ovšem kladen důraz i na emise vypouštěné energetickým zdrojem. Hlavní složkou zemního plynu je metan (CH4), který má v atmosféře jako skleníkový plyn mnohem silnější vliv na globální oteplování než oxid uhličitý (CO2) a v horizontu 20 let se udává cca 86x horší dopad CH4 na atmosféru než od CO2. Při čerpání, transportu a spalování zemního plynu dochází k jeho únikům, které se dle zkušeností pohybují kolem 5-10 %. Emise při spalování zemního plynu dosahují cca 50 % hodnoty emisí při spalování černého uhlí. Z těchto důvodů dojde v případě výstavby paroplynových elektráren místo jaderných bloků ke zvýšení skleníkových plynů v atmosféře s dopadem na globální oteplování, což je v rozporu se snahou o snížení emisí CO2.

Jaderná energetika je minimálně stejně bezpečná nebo bezpečnější než jiné způsoby výroby energie a průmyslové činnosti v porovnání úmrtnosti na vyrobenou GWh elektrické energie. Výstavba nového jaderného zdroje nepředstavuje pro život zásadní zvýšení rizika. Moderní reaktorové bloky jsou projektovány tak, aby pravděpodobnost frekvence výskytu těžké havárie reaktoru byla výrazně nižší než 10-6 za rok. Riziko žádné lidské činnosti nelze nikdy naprosto vyloučit. Cílem však je tato rizika minimalizovat.

Jaderná energetika je pečlivě sledovaná, nadstandardně oproti jiným lidským činnostem. K tomuto účelu slouží v České republice nezávislý státní orgán - Státní úřad pro jadernou bezpečnost, který je samostatně vyčleněn a nepodléhá žádnému ministerstvu.

Havárie v jaderných elektrárnách Three Mile Island (USA), Černobylu (SSSR) a ve  Fukušimě (Japonsko) se staly impulsem k dalším technickým a organizačním bezpečnostním opatřením. Referenční projekty pro Českou republiku představují v současnosti nejlepší dostupné projekty, které kdy v jaderné energetice byly vyvinuty.

V současnosti je v různém stádiu výstavby několik desítek jaderných bloků na celém světě.

Pro Nové jaderné zdroje v lokalitách Dukovany a Temelín jsou uvažovány reaktory tlakovodního typu, s jejichž provozem jsou jak celosvětově, tak na území ČR, dlouholeté zkušenosti, a které představují v současnosti nejpoužívanější a všeobecně uznávanou ověřenou jadernou technologii.

Do provozu byly již uvedeny například reaktory VVER-1200 v ruských elektrárnách Novovoroněž II a Leningradská II, ale i jinde po světě. V Číně byly nedávno spuštěny reaktorové bloky EPR v lokalitě Taj-šan nebo AP1000 v lokalitě Sanmen a Hayiang. V Číně se rovněž spouští a staví domácí projekt reaktoru HPR1000, též nazývaný jako Hualong One. Jihokorejský dodavatel také úspěšně postavil dva bloky APR1400 na domácí půdě v lokalitě Shin-Kori a staví svůj projekt ve Spojených arabských emirátech v lokalitě Barakah. Výstavba byla dále zahájena např. v turecké lokalitě Akkuyu, britské elektrárny Hinkley Point C, korejské Shin Hanul, ruského Kursku II, maďarské Pakš II, francouzské Flamanville 3, finské Olkiluoto a Hanhikivi aj.

Probíhající výstavba nových jadrných zdrojů po celém světě je podrobně sledována, včetně probíhajících schvalovacích procesů. Do velké míry jsou zkušenosti zohledněny v nových mezinárodních bezpečnostních standardech. Všechny tyto aspekty budou zohledněny při výběru nového jaderného zdroje v České republice.

Na základě připomínek získaných v rámci zjišťovacího řízení, jež bylo součástí procesu posuzování vlivu na životní prostředí (EIA), Ministerstvo pro životní prostředí ČR formulovalo závěr zjišťovacího řízení, ve kterém upřesnilo informace, které byly rozvedeny do dokumentace EIA. V tomto dokumentu byla velikost výkonu oproti oznámení záměru upřesněna na optimální úroveň tak, aby byla v principiálním souladu se strategickými dokumenty (Státní energetická koncepce ČR a Národní akční plán jaderné energetiky), zohledňovala výkony komerčně dostupných bloků s tlakovodními reaktory a současně respektovala vlastnosti a možnosti lokality.

Samotný proces EIA využívá obálkovou metodu, která konzervativně zaručuje, že ze všech parametrů zařízení potenciálních dodavatelů jsou vybrány ty nejméně příznivé (například největší výkon spojený s největším odběrem vody, největší radiační vliv, největší rozměr pro posouzení vlivů na krajinu a podobně). Dojde tak k vyhodnocení všech vlivů v jejich potenciálním maximu, takže parametry zařízení následně vybraného dodavatele budou splňovat definovanou a posouzenou obálku parametrů (přičemž těchto maxim nemusí dosahovat).

Obálková metoda je užívána pro hodnocení environmentálních vlivů jaderných či jiných zařízení celosvětově (v poslední době například Kanada, Finsko, USA, Česká republika, Slovenská republika), je doporučena k používání Mezinárodní agenturou pro atomovou energii a je též uznávána dozornými orgány.

Volba dodavatele nebyla předmětem posuzování vlivů na životní prostředí. 

Na zpracování podkladů, oznámení EIA a dokumentace EIA se podílelo mnoho specialistů, kteří tvoří špičky ve svých oborech. Zhotovitel i zpracovatel oznámení EIA a dokumentace EIA byli vybráni v souladu se všemi relevantními předpisy a dle příslušných odborných zkušeností, mají s těmito typy projektů dlouhodobé zkušenosti – a to jak odborné, tak v rámci projektového managementu. Do celého procesu byla zapojena řada expertů s příslušnými autorizacemi, dlouholetou praxí a zkušenostmi z oblasti posuzování vlivů záměrů na životní prostředí.

Ve studii Uranium Resources, Production and Demand (mezinárodních organizací OECD-NEA a IAEA) publikované k vývoji zásob uranové rudy je uvedeno, že při stávající spotřebě (r. 2016) vydrží známé ekonomicky vytěžitelné zásoby uranu po dobu minimálně 160 let. Při scénáři rapidního rozvoje jaderné energetiky a zvýšení instalovaného výkonu v jaderných elektrárnách na 683 GWe do roku 2035 zpráva konstatuje, že v roce 2035 budou k dispozici ještě přibližně tři čtvrtiny zásob dle stávajícího odhadu ekonomicky vytěžitelných zásob.

Riziko spojené s nákupem uranu je nižší, než u fosilních paliv. Těžba uranu není soustředěna v jedné oblasti, je tedy možné lokální výkyvy pokrýt z dalších oblastí. Uranová ruda může být vytěžena na libovolném ložisku ve světě. Uran je tedy komerčně běžně dostupnou komoditou, která je volně a v dostatečném objemu dosažitelná z nalezišť v málo rizikových zemích (Austrálie, Kanada).

Pokud se jedná o vlastní výrobu paliva (fabrikaci) i v tomto případě existuje diverzifikace dodavatelů. Pro plošně provozované typy reaktorů je palivo vyráběno v několika různých závodech po světě. I v případě fabrikace jaderného paliva tedy existují alternativní dodavatelé, kteří jsou schopni dodat palivo v případě dlouhodobějšího výpadku primárního výrobce.

Nedostatek uranové suroviny pro uvažovanou dobu provozu nového jaderného zdroje tedy nehrozí.