Klimaticko-energetický rámec do 2030

Formálně byla zahájena příprava rámce zveřejněním sdělení Evropské komise „Rámec politiky v oblasti klimatu a energetiky v období 2020–2030“ v lednu 2014; hlavním účelem dokumentu bylo stimulovat veřejnou diskuzi nad evropskou politikou ochrany klimatu po roce 2020, která dle představ Komise měla nejen plynule navázat na současný povinný rámec 20–20–20, ale též umožnit splnění dlouhodobého dekarbonizačního cíle pro rok 2050, převzatého z Energetického plánu 2050, který byl představen na konci roku 2011. Pokud jde o strukturu, dokument nijak nevybočoval z řady jiných „zelených knih“, dle očekávání byla hlavní pozornost věnována charakteristice dosavadního dění a pouze velmi obecně se dotýká budoucího vývoje.

Tento konzultační dokument naopak překvapil přesnou charakteristikou nedostatků fungování současného rámce a určitou sebereflexí z pohledu role Komise. Otevřeně popisoval riziko kanibalizace klimatických cílů a budování jednotného vnitřního trhu s energiemi nebo negativní vliv současného způsobu podpory obnovitelných zdrojů nejen na trh s elektřinou, ale i na elementární otázku národního energetického mixu a zabezpečení dodávek. Dle Komise bylo třeba se z těchto negativ poučit a zohlednit je při nastavení rámce pro rok 2030. I přesto však v dokumentu Komise navrhla přijetí závazného redukčního cíle ve výši 40 % a závazného cíle pro dosažení podílu obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energií ve výši 27 %.

V návaznosti na své lednové sdělení pak vydala v červenci 2014 Komise sdělení věnované čistě energetické účinnosti. Prověřovala v něm cíle pro energetickou účinnost do roku 2030 v rozmezí od 25 % do 40 % a rozhodla se navrhnout indikativní cíl ve výši 30 %. Tomuto cíli by odpovídala maximální „povolená“ primární spotřeba v absolutní výši 1312 Mtoe (v roce 2012 evidovala EK tuto spotřebu EU ve výši 1584 Mtoe) a odhadované náklady v období 2020-2030 vyčíslila na 30 mld. eur ročně pro celou EU.

A protože se červnová Evropská rada otázce nastavení rámce pro klima a energetiku do roku 2030 prakticky nevěnovala, soustředilo se úsilí najít přijatelný kompromis na Evropskou radu konanou 23-24. října 2014. Během ní přijali vrcholní představitelé členských států EU již na sklonku prvního dne závěry, ve kterých nastavili cíle rámce pro období 2021-2030. Konkrétně se jedná závazný cíl snížit emise skleníkových plynů alespoň o 40 %, o závazný cíl zvýšit podíl obnovitelných zdrojů (OZE) na spotřebě energie na 27 % a o indikativní cíl zvýšení energetické účinnosti na 27 %. Tento rámec by měl vyslat ostatním světovým zemím jasnou zprávu o připravenosti EU přijmout příští rok v Paříži ambiciózní celosvětově závaznou dohodu o snižování emisí skleníkových plynů. Závěry obsahují rovněž speciální klauzuli flexibility, která umožňuje Evropské radě tyto cíle revidovat (např. po summitu OSN).

Závazný cíl pro snížení emisí oxidu uhličitého o 40 % ve srovnání s rokem 1990 znamená pro sektory pod ETS snížení emisí o 43 % a pro sektory stojící mimo ETS redukci emisí o 30 % ve srovnání s rokem 2005. Hlavním nástrojem tak bude i nadále systém EU ETS, který brzy projde reformou prostřednictvím tržní stabilizační rezervy, a u kterého dojde ke snížení lineárního faktoru pro nastavení stropu alokovaných povolenek ze současných 1,74 % na 2,2 % od roku 2021. Většina povolenek bude pro dražby rozdělována na základě historických emisí, ovšem alokace povolenek zohlední i méně rozvinuté státy – z toho důvodu bude 10 % alokovaných povolenek rozděleno mezi země, jejichž HDP na obyvatele nedosahuje 90 % evropského průměru. Do této skupiny patří kromě České republiky, Slovenska, Bulharska, Rumunska a pobaltských států třeba i Polsko, které tradičně představovalo zásadního oponenta tomuto cíli a které tentokrát mimořádně tento cíl nevnímá jako novou zátěž. Česká republika se nachází rovněž mezi státy, které budou moci benefitovat i z dalších prvků nastavení tohoto cíle, ať už se jedná o pokračování alokací povolenek do energetiky výměnou za investice do nízkouhlíkových technologií nebo o využití části z 2 % z celkového množství povolenek, uvolněného do rezervního fondu pro účely náročných investic do modernizace energetických systémů a do opatření na zvýšení energetické účinnosti. V oblastech mimo ETS se budou cíle dle revidovaného rozhodnutí o sdílení úsilí pohybovat v rozmezí 0 % až - 40 %, na základě HDP na obyvatele.

Cíl pro dosažení podílu OZE na spotřebě energií alespoň ve výši 27 % byl přijat dle návrhu Evropské komise a je závazný na úrovni EU, tj. nedošlo k rozdělení na národní cíle pro jednotlivé členské státy jako tomu je v současném rámci do roku 2020. Státy však nejsou omezeny v tom stanovit si vlastní ambicióznější cíle, což je dle velmi důležité pro státy, ve kterých energetická politika počítá s výraznějším zastoupením právě OZE. Indikativní cíl pro energetickou účinnost byl v červencovém sdělení Komise navržen ve výši 30 %, členské státy se však přiklonily k cíli ve výši 27 %, který lze interpretovat jako příklon ke snaze dosáhnout energetické úspory efektivně a ne za každou cenu. Na druhou stranu bude v souladu se závěry tento cíl ještě v roce 2020 revidován.

Rámec se rovněž věnuje otázce potřeby vzájemného propojení soustav a trhů s elektřinou. Španělsko a Portugalsko totiž prosazovaly nastavení závazného cíle pro propojení, spočívající v povinnosti nabídnout díky dostatečnému propojení 15 % vlastní výrobní kapacity ostatním členským státům; tyto státy se totiž cítily poškozeny nemožností prodávat své přebytky z OZE na francouzském trhu, který obviňovaly z ochranářství. Namísto toho se evropští představitelé rozhodli obnovit svůj závazek z roku 2002 zvýšit mezistátní obchodování s elektřinou na 10 % do roku 2020, a navýšit ho na 15 % do roku 2030. Největší prioritu mají energetické ostrovy, tj. Španělsko s Portugalskem, pobaltské státy, a dále Malta, Kypr a Řecko. V oblasti energetické bezpečnosti se pak předsedové vlád a hlavy států zavázali obecně podpořit opatření na snížení dovozní závislosti EU a souhlasili se zaváděním kritických projektů společného zájmu.

V závěrech je obsažena do této doby pro klimatickou a energetickou politiku relativně nová oblast – governance; jejím cílem by mělo být snížení administrativní zátěže – členské státy budou např. nově zpracovávat pouze jeden souhrnný národní akční plán namísto dedikovaných plánů pro OZE a energetickou účinnost, ale obecně i posílení pozice spotřebitelů, transparentnosti a předvídatelnosti pro investory prostřednictvím systematického monitoringu klíčových ukazatelů; rovněž bude usnadněna koordinace národních energetických politik a posílena regionální spolupráce mezi členskými státy.

Obecně formulovaným cílem je dosažení tzv. Energetické unie, která umožní naplňování třech základních pilířů energetické politiky EU. A bude proto velmi zajímavé sledovat, jak se institucionálnímu trojúhelníku podaří v následujících letech naplnit v těchto závěrech nastavený rámec do roku 2030 konkrétními legislativními i nelegislativními opatřeními.