9. 8. 2018

První republika a období socialismu: zlatá léta pro uhelnou energetiku

Uhelná energetika se v českých zemích rozvíjela v několika vlnách. Nejmasivnější nárůst nových parních (uhelných) elektráren nastal hned po vzniku samostatného Československa. Umožnila to i vysoká úroveň prvorepublikového strojírenství a ocelářství. Poválečné roky charakterizoval přechod na blokové uspořádání uhelných elektráren, 60. až 80. léta pak skokový nárůst výkonů. V současnosti je výroba elektřiny z uhlí v České republice na ústupu: za posledních 15 let klesl podíl uhelných elektráren na výrobě o více než 16 procentních bodů, další elektrárny byly významně modernizovány a ekologizovány. Další snižování uhelného výkonu přijde v následujících desetiletích s tím, jak evropská energetika přechází na bezemisní zdroje.

Když v roce 1879 rozsvítil Edison svou první žárovku, těžilo se na území dnešní České republiky téměř 11 milionů tun uhlí ročně. Uhelné alias parní elektrárny tudíž byly logickou volbou i při elektrifikaci českých zemí. Uhlí rovněž hrálo významnou roli při plánování veřejných zdrojů – už před první světovou válkou se uvažovalo o velkých parních elektrárnách právě v oblastech uhelných pánví.

Strojovna, elektrárna Trmice 1915

Uhlí od začátku průmyslové revoluce plnilo roli klíčového energetického zdroje a v této roli pokračovalo i v rámci elektrifikace. Uhelné elektrárny přispěly společně s vodními k rychlému rozšíření elektřiny v Československu a umožnily rozvoj průmyslu, na jehož tradici jsme pyšní dodnes,“ vysvětluje Ladislav Štěpánek, člen představenstva a ředitel divize klasická energetika ČEZ.

Zlatá léta rozvoje i válečné stagnace

V době vzniku samostatného Československa fungovala největší parní elektrárna v Praze. Výrobna v Holešovicích (spuštěná na začátku století) disponovala v roce 1918 výkonem 32 000 koňských sil, tedy necelých 24 MW. O osm let později byla přebudována na parní teplárnu a předurčila tak trend, který trvá dodnes. Hned za ní stála s 30 000 koňskými silami parní elektrárna v severočeských Trmicích, která jako teplárna funguje dodnes. Poloviční výkon měla Východočeská elektrárna v Poříčí, kde rovněž dosud ČEZ elektřinu vyrábí. Parní elektrárna Andělská Hora na Liberecku měla 20 000 koňských sil.   

Po vydání zákona „O soustavné elektrizaci“ z roku 1919 vyrůstaly až do roku 1939 různé elektrárny a elektrárničky na celém území prvorepublikového Československa doslova jako houby po dešti. Zatímco na Slovensku se zaměřili hlavně na výstavbu vodních elektráren (Váh), v Čechách a na Moravě probíhalo vedle výstavby nových zdrojů i neustálé rozšiřování a modernizování stávajících jak podnikových, tak i městských elektráren. Významnou roli začaly hrát rovněž závodní elektrárny budované převážně v bezprostřední blízkosti uhelných dolů. Za zmínku stojí například ve 20. letech let minulého století postavená elektrárna Ervěnice I na Mostecku či zprovoznění elektrárny Karolína na Ostravsku. V meziválečném období tak bylo na území republiky v provozu 91 turbín s průměrným jednotkovým výkonem 7,91 MW.  V letech 1919–1939 navýšily všeužitečné společnosti – které měly povinnost zájemce o elektrifikaci připojovat – výkon parních elektráren o 354,7 MW. V roce 1920 přitom činil celkový výkon všech evidovaných elektráren 800 MW.

Elektrárna Hodonín, výstavba

Během nacistické okupace výstavba nových zdrojů stagnovala. Byly dokončeny jen vodní elektrárny rozestavěné ještě před druhou světovou válkou, z nichž nejznámějšími a fungujícími dodnes jsou Štěchovice a Vydra. Jediná nová teplárna s elektrickým výkonem 200 MW vyrostla v Záluží u Mostu během výstavby závodu na výrobu syntetického leteckého benzínu z uhlí.

V roce 1941 započala výstavba elektrárny Ervěnice II, která měla být s 1000 MW nejvýkonnější na světě. Plán vytvořit na území okolo Mostu obrovské chemické a energetické komplexy, které by sloužily jako zdroje pro německý průmysl, vzal pochopitelně s porážkou nacistického Německa za své. Nicméně v roce 1948 byly v rozestavěné elektrárně uvedeny do provozu první kotel a turbína, stavba byla dokončena v roce 1952. Elektrárna Ervěnice II s celkovým výkonem 140 MW – oproti plánovanému 1 000 MW – ukončila provoz v roce 1980.

Tři desetiletí elektrárenské výstavby

Znovuoživení průmyslu po skončení druhé světové války znamenalo i návrat k navyšování výrobních kapacit elektrické energie. Do provozu tak byly koncem 50. let uvedeny elektrárny Hodonín, Poříčí II, Opatovice a Tisová, na začátku 60. let pak elektrárna Mělník I. Zároveň nastala éra první generace nových elektrárenských výkonů s přechodem na blokové uspořádání kotel – turbína. V některých elektrárnách staršího typu se navyšovaly stávající kapacity turbogenerátorů, takže měly výkony od 25 přes 32 a 36 až po 50 MW. S novou výstavbou se ovšem již definitivně přecházelo na výrobní jednotky o výkonech 50 či 55 MW. Rovněž byl zahájen vývoj bloků o výkonech, které známe dnes, tedy 100 a 200 MW.

V letech 1960 až 1965 se již naplno rozběhla výstavba uhelných elektráren s výrobními bloky 110 MW. První tři byly postaveny v elektrárně Tisová, po šesti měly Tušimice I a Prunéřov I. První „dvoustovka“, která je dnes v depozitu Národního technického muzea v Praze, byla zprovozněna v elektrárně Ledvice.

Elektrárna Tušimice I, demolice komína

Celkem bylo ve velkých parních elektrárnách v období 1960–1970 zprovozněno 1 980 MW nových výkonů.  Koncem roku 1970 tak bylo v provozu 20 jednotek po 32 MW, 26 jednotek a bloků 50 až 55 MW, 21 bloků po 100/110 MW a 3 bloky po 200 MW.

V roce 1970 se začala psát prvními dvěma zprovozněnými bloky 200 MW i historie elektrárny Počerady, následně k nim přibyly další dva a stejný počet i v roce 1978. Elektrárna Mělník v té době měla 4 x 110 MW.  

„Ve druhé polovině 70. let byly zprovozněny elektrárny Dětmarovice, Tušimice II a Chvaletice, všechny s výkonem 4 x 200 MW. Velký skok nastal ovšem již v roce 1975, kdy byl spuštěn Mělník III s jediným, zato však s 500 MW blokem. Jako poslední byla v bývalém Československu roku 1982 kompletně zprovozněna elektrárna Prunéřov II s pěti výrobními bloky, každý o výkonu 210 MW. Tou vůbec nejmodernější uhelnou elektrárnou v portfoliu ČEZ je pak nadkritický blok v Ledvicích s výkonem 660 MW a uvedený do zkušebního provozu v listopadu 2017,“ konstatuje Ladislav Štěpánek.   

V období 1970 až 1989 bylo nově vybudováno 8 640 MW elektrárenských výkonů. Vesměs se jednalo o 110 a 200 MW bloky, výjimkou byly Elektrárna Prunéřov II s 210 MW a Mělník III s jedním 500 MW blokem.

Ekologizace elektráren od 90. let

Prudký rozvoj uhelných elektráren si vybíral daň na životním prostředí a uvědomovali si to i socialističtí plánovači. Jediný pokus o odsíření (Tušimice II), který se začal realizovat v 80. letech, ale nikdy nebyl dotažen do konce, neboť odsiřovací jednotku sovětské provenience se nepodařilo vůbec uvést do provozu. Teprve po politických a společenských změnách listopadu ´89 došlo k mohutným investicím do ekologizace uhelných zdrojů.

Výstavba Elektrárny Ledvice, v současnosti jedné z nejmodernějších v Evropě

V letech 1992–1998 tak elektrárenská společnost ČEZ realizovala patrně nejrozsáhlejší a nejrychlejší ekologický a rozvojový program v Evropě, jehož cílem bylo snížit škodliviny vypouštěné do ovzduší uhelnými elektrárnami. V rámci tohoto programu v hodnotě 46 miliard korun přímých investic a cca 65 miliard investic souvisejících se oproti úrovni na počátku 90. let podařilo snížit emise SO2 o 92 procent, pevných částic popílku o 95 procent, emise oxidů dusíku o 50 procent a oxidu uhelnatého o 77 procent. Na první vlnu ekologizace navázala roku 2006 druhá u těch uhelných elektráren, s nimiž Skupina ČEZ počítá v delším horizontu. Komplexní obnovou tak prošly elektrárny Tušimice II a Prunéřov II, postaven a zprovozněn byl i vysoce ekologický nový zdroj o výkonu 660 MW v Elektrárně Ledvice, který patří mezi nejmodernější v Evropě. Součástí druhé vlny byla i výstavba nového Paroplynového cyklu v Počeradech.

Vybrané uhelné bloky budou v následujících letech odstaveny, modernizované chceme provozovat ještě po nějaký čas dále. Do roku 2050 plánuje ČEZ být uhlíkově neutrální. Éra uhelných elektráren v českých zemích se po téměř dvou stoletích důstojně uzavře,“ dodává Ladislav Štěpánek.