Často výstředně a provokativně připomínají naše dluhy vůči životnímu prostředí členové nejrůznějších ekologických hnutí, organizací a sdružení. Jejich postoje a argumenty bývají někdy jednostranné, maximalistické a radikální. Také v čechách jich působí několik desítek.

NAŠE SPOLEČNÁ BUDOUCNOST

Prvým výrazným varováním, které (na rozdíl od některých předchozích) vzbudilo pozornost celého světa byla publikace Meze růstu připravená tzv. Římským klubem a vydaná v roce 1972. Zpráva Římského klubu ukázala a snažila se doložit, že obrovský ekonomický rozvoj započatý zejména v letech po druhé světové válce nemůže trvat věčně, že svět přijde o své přírodní zdroje a životní prostředí planety bude otráveno a zničeno. Ohlas knihy Meze růstu a vysoká prestiž Římského klubu, sdružujícího nezávislé osobnosti zastupující širokou škálu kultur, ideologií, povolání a oborů, jejichž jednotící myšlenkou je zájem o budoucnost lidstva (v současnosti sdružuje stovku osobností z 53 zemí, jedním z členů je i Václav Havel), určitě přispěly k tomu, že v roce 1972 svolala Organizace spojených národů do Stockholmu první velkou konferenci o životním prostředí.
   V burcující tradici publikací, jakými byla kniha Meze růstu, pokračovala pak třeba tzv. Brandtova zpráva publikovaná pod vedením německého politika Willyho Brandta v roce 1980, anebo zpráva Global 2000 připravená ve Spojených státech pro prezidenta Cartera přibližně ve stejné době.
   Mimochodem - žádný z těchto textů se nesměl v socialistickém Československu dostat k čtenářům a všechny kolovaly jen v opisech. Meze růstu přeložil pro samizdat ekolog a pozdější první český ministr životního prostředí Bedřich Moldan, k oficiálnímu vydání této dnes už klasické knihy se však až dosud žádné české nakladatelství ani ekologická instituce neodhodlaly.
   V dubnu 1987 zveřejnila Světová komise pro životní prostředí a rozvoj zřízená Organizací spojených národů výsledky své činnosti od roku 1983. Byla to obsažná zpráva (v českém překladu, který vyšel o čtyři roky později, má kniha na tři sta stran) s názvem Naše společná budoucnost. Říká se jí také "zpráva Brundtlandové" podle norské ministerské předsedkyně, která práci komise vedla. Komisi tvořilo 21 zástupců ze všech oblastí světa - vědců, státních úředníků a politiků, kteří dříve než skončili svou práci, vydali dlouhou řadu předběžných studií a pořádali na všech pěti kontinentech mnoho veřejných slyšení. Na podzim roku 1987 předložila komise Brundtlandové svou zprávu Naše společná budoucnost 42. zasedání Valného shromáždění OSN. V textu této zprávy se poprvé objevil výraz trvale udržitelný rozvoj.

Co je to trvale udržitelný rozvoj?

Zpráva Brundtlandové dospěla k závěru, že před lidmi na celé planetě stojí šest hlavních společných úkolů, kterým musíme věnovat největší pozornost, chceme-li se jako lidstvo dál rozvíjet a neskončit v pasti ekologické katastrofy. Jsou to:

Energii a energetice se v Naší společné budoucnosti věnuje velká pozornost a rozsáhlá kapitola je ve zprávě věnována rozvoji energetických zdrojů.
   Pokusme se nyní stručně říci, co zpráva Brundtlandové považuje za "trvale udržitelný rozvoj", co se skrývá za termínem, na jehož obsahu se shodly Spojené národy.

Ve zprávě se říká, že lidstvo je schopno rozvíjet se trvale udržitelným způsobem může zajišťovat své současné potřeby, aniž tím omezí možnosti příštích generací uspokojovat jejich potřeby. Představa trvale udržitelného rozvoje ovšem zahrnuje určitá omezení. Nejsou to však omezení připomínající nějaké zákazy. Spíše vycházejí ze současného stavu plýtvavé techniky, špatného a kořistnického vztahu lidské společnosti k přírodním zdrojům a ke schopnostem přírody vypořádávat se s vlivy lidských zásahů.
   Technika a organizace společnosti se podle zprávy Brundtlandové mohou přizpůsobovat a zdokonalovat tak, že otevřou cestu k nové, ohleduplnější epoše hospodářského růstu.
   Pro trvale udržitelný globální rozvoj je nezbytné, aby ti bohatší přijali životní styl, který odpovídá ekologickým možnostem planety například možnostem výroby a spotřeby energie. Jinými slovy by se měli uskrovnit a co se spotřeby energie týče tu by měli ti bohatší podstatně snížit. Předpokladem pro trvale udržitelný rozvoj je také soulad mezi růstem světové populace na jedné straně a možnostmi, které má celý ekosystém Země pro její obživu na straně druhé. Je proto třeba průměrný světový růst populace zpomalit.
   "Trvale udržitelný rozvoj není ovšem neměnným stavem harmonie, nýbrž procesem změn, v němž se využívání zdrojů, zaměření investičního a technického rozvoje i vývoj organizování společnosti uvádějí v soulad se současnými i budoucími potřebami lidí. Nepředstíráme, že takový postup je snadný nebo přímočarý. Bude zapotřebí přistoupit i k bolestivým rozhodnutím. Trvale udržitelný rozvoj se neobejde bez naší společné vůle", říká se ve zprávě.

Energie v naší společné budoucnosti

Při četbě knihy Naše společná budoucnost (v roce 1991 ji v českém překladu vydalo nakladatelství Academia), která je vlastně našim společným pohledem (text byl přijat valným shromážděním OSN) na nejdůležitější celosvětové problémy poškozovaného životního prostředí, si uvědomíme, že i když její získávání způsobuje těžké šrámy na těle naší planety, v globálním pohledu nepatří problémy energetiky k těm nejdramatičtějším. V celosvětovém měřítku jsou to především rychlý růst populace na Zemi a s ním spojené problémy chudoby a hladu a hledání cest k jejich zmírnění, co způsobuje největší starosti ekologům - tyto jevy hrozí také největším nebezpečím destrukčních zásahů do životního prostředí.
   My žijeme v zemi, které populační exploze ani hlad a nouze nehrozí. Patříme k bohatším zemím a jednou z možností, jak pomoci životnímu prostředí nejen bezprostředně kolem nás, ale i z globálního hlediska, je hledat nové cesty v energetice.

Co o nich říká zpráva Brundtlandové?
   Bezpečná a ekologicky únosná energetická strategie má pro trvale udržitelný rozvoj klíčový význam. Zatím jsme ji však nevynalezli. Rychlost růstu spotřeby energie v poslední době ve světě klesá, ale industrializace, vývoj zemědělství a rychle rostoucí populace v rozvojových zemích budou vyžadovat mnoho energie. Průměrný obyvatel průmyslově vyspělého státu dnes spotřebuje osmdesátkrát více energie než obyvatel Afriky jižně od Sahary. Příští rozvoj světové energetiky by měl proto zajistit uspokojení podstatně vyšších energetických nároků a potřeb především chudobným zemím.

Zpráva pokračuje úvahou, že kdyby se spotřeba energie v rozvojových zemích měla dostat na úroveň průmyslových států, znamenalo by to do roku 2025 zvýšit současnou světovou výrobu energie pětinásobně. Takovou zátěž by však ekosystém naší planety neunesl, zvláště kdyby zvýšení vycházelo z neobnovitelných fosilních paliv (uhlí, ropa). Nebezpečí světového oteplení a okyselování prostředí pravděpodobně vyloučí dokonce i jen pouhé zdvojnásobení výroby energie založené na nynější kombinaci primárních energetických zdrojů uhlí, zemního plynu a ropy.
   Další údobí ekonomického růstu musí proto mít podle Brundtlandové menší energetické nároky než to minulé. Součástí energetických strategii trvale udržitelného rozvoje musí být programy zvyšování energetické účinnosti. V tomto směru je co zlepšovat. Moderní spotřebiče lze konstruovat tak, aby ve srovnání s tradičními poskytovaly stejné služby s dvoutřetinovou nebo poloviční spotřebou energie. Řešení zlepšující energetickou účinnost jsou často také hospodárnější.
   V další části kapitoly o energii a energetice se zpráva zmiňuje o jaderné energii. Teprve v posledních letech se dostatečně ozřejmila povaha nákladů, rizik a výhod jaderné energie, stala se však předmětem ostré diskuse. Různé státy na celém světě zaujaly různé postoje k využití jaderné energie a tyto různé názory a stanoviska se promítly i do diskusí v komisi Brundtlandové. Všichni nakonec souhlasili s tím, že výrobu jaderné energie lze přijmout, budou-li skutečně překonány zatím nevyřešené problémy, jež vyvolává. Prvořadá pozornost se věnuje rozvoji prostředků na zvýšení bezpečnosti jaderné energetiky.
   Zpráva se pak obrací do budoucna a říká, že pomocí účinnějšího využívání energie můžeme získat potřebný čas, abychom vyvinuli "energeticky nenáročnou cestu" založenou na obnovitelných zdrojích, které by měly být základem globální energetické soustavy 21. století. V současné době jsou tyto zdroje většinou problematické.