ENERGIE

Bez energie by nebylo života ani dnešní civilizace.
Lidé se postupně naučili využívat energii vody a větru a později i páry, která jim poprvé umožnila získat zdroj síly nezávislý na přírodě. Jako nejvýhodnější typ energie se ukázala energie elektrická, na kterou dnes převádíme často i jiné druhy energie.

Člověk využíval energii odjakživa, ještě dřív, než si to byl vůbec schopen uvědomit. Bez životadárných paprsků Slunce by ostatně život na modré planetě nebyl ani možný. Sluneční energie je dodnes zdrojem života: umožňuje pomocí fotosyntézy přeměnu anorganických látek v organické a stojí na samotném počátku potravního řetězce. Na jeho konci, na vrcholku pyramidy je opět člověk. Slunce však dodává i teplo a světlo a prostřednictvím rostlin a živočichů další zdroje jak silu svalů, tak energii paliv: dřeva, uhlí, ropy. V posledních desítiletích se objevily články i elektrárny, které přímo převádějí energii slunečního svitu na elektrickou. Jsou ovšem zcela závislé na svém zdroji a ten není k dispozici kýžených 24 hodin denně.
Ostatně i další přirozené zdroje energie, které se člověk naučil využívat, souvisejí s energií Slunce, motoru celé naší sluneční soustavy: je to vítr, voda i žhavé jádro Země.
Řekli jsme, že energie je motorem pokroku, ale pak se nabízí otázka, proč začal člověk ve větší míře zdroje energie (nehledě na energii svalů) využívat vlastně až docela nedávno? Základní důvody jsou dva: konzervativizmus lidí na straně jedné a snadná dostupnost laciné energie z práce člověka a zvířat na straně druhé. Než však budeme své předky obviňovat ze zaostalosti, uvědomme si, že:

1. na rozdíl od nás dokázali žít v trvalé harmonii s přírodou,
2. užívali vlastně pouze obnovitelné zdroje energie,
3. užívali v podstatě bezodpadové technologie,
4. předali nám (až do 19. století) nezdevastovanou přírodu.

Toto vše se nám v průběhu necelých 200 let, co průmyslová revoluce začala nabírat celosvětové měřítko, podařilo postavit na hlavu. A hlavní zásluhu na tom má 20. století! Někdy se zdá, že cena pokroku je až příliš vysoká.

REVOLUCE

Nehledě na četné revoluce v dějinách, které měly v té či oné zemi změnit sociální strukturu, proběhly v lidské společnosti ve skutečnosti revoluce pouze dvě. O jedné, průmyslové, jsme již mluvili. Prvním skokem však byla revoluce neolitická. Člověk se přestal spoléhat na dary přírody (lov a sběr), usadil se a začal pěstovat rostliny a chovat užitková zvířata. Jeho přirozený tradicionalismus se tím ovšem nezměnil. I dnes v době etapy vědeckotechnické revoluce platí, že nejmenší sklon ke změnám mají obyvatelé venkova. Je to dáno tím, že tu byl odedávna rytmus prací sladěn s přírodními cykly a měl svou neměnnou podobu. Jakékoliv vychýlení ze strany přírody nebo člověka znamenalo neúrodu, hlad a často i smrt. A na venkově žila až do konce 19. století naprostá většina celé populace (v řadě zemí je tomu tak ostatně dosud). O nechuti ke změnám vypráví už historka ze starověké Číny.

V jednom z malých státečků žil rolník Wučang fu. Každý den za úsvitu vzal velký džbán a celý den s nim oddaně sestupoval do hluboké studny, aby nabral vodu pro závlahu svých poliček. Za den stačil zavlažit jedno pole. Jel kolem učený Teng Si, zastavil a začal Wučang-fua poučovat:
"Existuje stroj, vzadu těžký a vpředu lehký, kterému se říká mostová studna. Tím lze za jediný den bez únavy zavlažit sto polí." Ale rolník mu odpověděl: "Můj Mistr mě učil: Jestliže věděni o strojích má své přednosti, pak má jistě také své vady." Nejde o to, že bych neznal mostovou studnu, ale nechci ji používat. Mohl byste, pane, pokračovat v cestě? Zavodňuji své pole celým srdcem a nedokáži se změnit."

Historka hovoří za vše. Jen bychom si měli uvědomit, že konzervatizmus má i své kladné stránky. Stráží hodnoty společnosti a zaručuje její stabilitu. Dokonce, pokud není zkostnatělý, nebrání ani pokroku.

Druhým pádným "důvodem" proti využívání zdrojů energie, které - jak ještě uvidíme - znal člověk již nejpozději na sklonku doby kamenné, byla snadno dostupná síla zvířat i přebytek lidí, ať otroků, či znevolněných rolníků.
Dokládá to i proslulý římský učenec Marcus Terentius Varro (opíral se přitom o mnohem starší názory Aristotela), který rozlišoval tři typy nářadí: mluvící otroky, polomluvící zvířata a konečně němé, což bylo nářadí podle našich představ. Filosof Aristoteles však zároveň správně poznamenal, že kdyby: "člunky samy od sebe tkaly a paličky samy hrály na kytharu, nebylo by třeba otroků". Ovšem těch bylo dost. A tak se většina objevů možného využití energie ve starověku (i dlouho poté) měnila jen v hříčky a kuriozity. Výjimky byly dvě: energie vody, nejpozději od 3. tisíciletí př. Kr. využívaná především k závlaze (vodní kolo na čerpání, méně na mletí), a energie větru, sloužící jako pohon plachetnic v námořní dopravě. Zároveň byl člověk odedávna výborný pozorovatel a dokázal se v přírodě inspirovat. Když si všiml, jak vítr podporuje hoření, zavedl si umělý vítr měchy.

Bylo by také nespravedlivé přičítat tradicionalismus jen venkovanům. Hovoří se běžně o "konzervativních" Angličanech, ale právě v téhle zemi byla odstartována průmyslová revoluce. Ovšem přes množství vynálezů i v Anglii novoty v mnoha případech těžko prorážely stojaté vody. Svědčí o tom potíže s prvními dopravními prostředky poháněnými párou. I když silniční parovozy nedosahovaly zpočátku žádné závratné rychlosti a kočár s koňmi je hravě předjel, nové neznámé stroje budily takovou nedůvěru, že jejich provoz byl svázán řadou kuriózních pravidel. Opatrní zákonodárci nejen stanovili maximální rychlost (zhruba 6 km/h !), ale před vozem musel utíkat běžec s červeným praporkem a trubkou a upozorňovat solidní měšťany, že se blíží funící parovůz. Provoz také musel probíhat ve stanovených denních hodinách. Teprve přenesení páry na koleje prolomilo omezení rychlosti a záhy nastal opačný efekt. Sázekmilovní Britové se začali předstihovat v dosažené rychlosti. Neodradily je v tom ani výpočty ctihodných univerzitních (!) učenců. Ty totiž dokládaly, že při rychlosti větší než 46 km/h se cestující ve vlaku udusí následkem vzduchoprázdna, které mělo díky rychlosti ve vagónech vzniknout.

Podívejme se ale, jak se člověk postupně od počátku své historie učil ovládat jednotlivé zdroje energie.