ENERGIE UVNITŘ PLANETY ZEMĚ

V nitru, na povrchu a v nejbližším okolí planety Země neustále probíhají složité energetické pochody, které ovlivňují tvářnost planety a život jejích obyvatel. Země nejen přijímá energii z kosmického prostoru, ale sama energii též vyzařuje. Dokud bude tento rovnovážný stav zachován, není život na naší planetě ohrožen.

Naše poznatky o planetě Zemi svědčí o velmi složitých energetických pochodech odehrávajících se v jejím nitru, na jejím povrchu i v jejím nejbližším okolí, v atmosféře. Procesy látkové a energetické výměny mezi těmito třemi sférami a kosmickým prostorem jsou doprovázeny obrovskými energetickými projevy. Až dosud je systém Země-atmosféra energeticky v rovnováze, avšak v důsledku lidské činnosti hrozí situace, kdy se tato rovnováha naruší. To by mohlo vážně ohrozit existenci života na Zemi. Jako příklad lze uvést dnes už zakázané zkoušky jaderných zbraní v atmosféře nebo právě nyní tak diskutované používání chemických látek oslabujících ozónovou vrstvu či obecné znečišťování ovzduší.

Poloměr Země měří 6 378 km. K přímému studiu naší mateřské planety však máme k dispozici jen její nepatrnou část, prakticky pouze povrch a podpovrchovou oblast dosažitelnou průzkumnými vrty. O chemickém složení Země získáváme informace prostřednictvím produktů sopečné činnosti. Další poznatky získáváme jen nepřímo, například sledováním, měřením a vyhodnocováním seismických (zemětřesných) vln.

Bullenův model Země:
A - kůra, B - C - D - zemský plášť, E - vnější jádro, F - přechodná vrstva, G - vnitřní jádro.

Země se skládá z několika obalů odlišných svým složením i vlastnostmi. Australský geofyzik Bullen rozlišil těchto obalů 7 a označil je písmeny A až G.
Podle této klasifikace se zemské jádro skládá z vrstvy G, což je pevné vnitřní jádro, a z vrstvy E, tekutého vnějšího jádra. Mezi nimi je přechodná vrstva F. Právě o složení zemského jádra nám nejvíce vypovídají seismické vlny. Vnější jádro propouští pouze podélné seismické vlny, zatímco příčné vlny zde zanikají. Tento jev je typický pro kapaliny. Dosud nevyřešeným problémem je určení chemického složení zemského jádra, protože v něm panují tak vysoké tlaky, že tu dochází k narušení elektronového obalu atomů. Je zde velká hustota, jaká je jinde na Zemi nedosažitelná.

Také v zemském plášti panuje v porovnání se svrchními zemskými obaly vysoký tlak a hustota, se pohybuje v hodnotách 2x až 3x větších než je hustota hornin v zemské kůře. Ve spodním plášti mají seismické vlny nejvyšší rychlost v zemském tělese, 13,6 km/s.
V zemském plášti je v pohybu obrovské množství látek. Zahřáté horniny stoupají a jejich místo je zaplňováno chladnějšími horninami z vyšších vrstev. Na zemskou kůru a na její povrch tak působí mocné vnitřní vlivy. K nejnápadnějším z nich patří veškeré projevy sopečné činnosti. Kdyby se lidstvu někdy v budoucnu podařilo využít třeba jen část energie skryté v dosud činných sopkách, znamenalo by to obrovský krok kupředu.
Z technického hlediska nejde o otázky neřešitelné. Jejich řešení však s sebou nese příliš velké riziko.

Konvekční proudění ve svrchním plášti.

K dalším projevům vnitřních sil Země patří pevninotvorné a horotvorné pohyby zemské kůry. Pevninotvorné pohyby jsou velmi pomalé, postihují rozsáhlé oblasti zemské kůry a jejich vertikální výška dosahuje nejvýše 3 km. Horotvorné pohyby jsou naopak poměrně rychlé (ovšem podle geologického chápání času). Postihují jen omezené oblasti zemské kůry a jejich výškový rozsah dosahuje až 12 km. Jejich výsledkem jsou všechna současná velká pohoří.
Podle jedné z vědeckých teorií je zemská kůra rozlámána přibližně na 10 bloků, tzv. litosférických desek, které se pohybují, "plavou" na plastičtějším podkladu astenosféře. Rychlosti těchto pohybů jsou řádově centimetry za rok. V dlouhých časových obdobích tak došlo k podstatnému přemísťování celých kontinentů. Dojde-li k setkání dvou takto se pohybujících desek, mohou vznikat zemětřesení. Právě na kontaktech, místech dotyku těchto desek nacházíme pásma činných sopek s vysokou aktivitou.

Obrovská energie sopečných výbuchů měla vliv i na historii lidstva. Například výbuch sopky, ke kterému došlo kolem roku 1500 př. n. l. na ostrově Théra v Egejském moři, přivodil pád vyspělé kultury na Krétě a zničil mocnou námořní říši, která neměla v té době významnějšího soupeře. Asi nejproslulejší je výbuch Vesuvu, který roku 79 n. l. zničil městečka Herculaneum a Pompeje.Tragická událost znamenala na druhé straně pro archeology hotový poklad. Pod nánosy sopečného popela zůstalo po staletí uchováno úžasné svědectví o životě starověkého města.

V moderní době stojí za zmínku sopečný výbuch na ostrově Krakatoa v Indonésii, ke kterému došlo v roce 1883. Při tomto výbuchu byl vyvržen sopečný materiál o objemu 17 krychlových kilometrů. Ještě mnoho měsíců po výbuchu koloval nejjemnější sopečný prach a popel ovzduším planety.