HISTORICKÁ MĚSTA

V následujících tisíciletích se začaly rozvíjet v povodích velkých řek klasické starověké civilizace - zejména v povodí Eufratu a Tigridu, Nilu, Indu a Žluté řeky. Jedním z hlavních znaků všech těchto kultur bylo budování měst, jejichž pozůstatky a vykopávky jsou nejdůležitějším svědectvím o jejich hospodářském a společenském uspořádání, náboženství, kultuře a také o stavu techniky. Vznik a rozvoj měst vyplýval především z poznání tehdejších lidí, že jejich shromažďování na určitém místě přináší velké výhody pro jejich výrobní specializaci, vzájemnou spolupráci, směnu výrobků a samozřejmě i obchod. Tato velká sídla se zároveň stávala přirozenými centry správy říší, sídly vladařů i nejvýznamnějšími náboženskými a kulturními centry.

    Lidé poznali, že jejich soustředění ve městech je též vhodné z hlediska úspory energie, protože se tím zkracovaly vzdálenosti mezi těmi, kteří různé druhy zboží vyráběli, a těmi, kterým bylo určeno. Zároveň však města vyvolávala zvýšené nároky na výdej energie, která byla potřeba například na budování hradeb a reprezentačních staveb, jako byly v Mezopotámii zikkuraty a v Egyptě pyramidy. V zázemí měst se vytvářely složité zavlažovací soustavy, nezbytné pro zvýšení zemědělské výroby. Rostly nároky na dopravu surovin a výrobků, které nebyly v místě k dispozici a musely se dopravovat často z velkých vzdáleností. Funkce měst a z toho vyplývající energetické nároky mohly být tehdy uspokojovány především činností velkého počtu lidí. Proto měla města i jejich vladaři zájem o přírůstek obyvatel, což ovšem vyvolávalo další energetické nároky a tato spirála vlastně působí dodnes. 

Města se zároveň stávala ohnisky technického pokroku. V dopravě znamenal již ve starém Sumeru zásadní převrat vynález kola, který umožnil použití vozu, taženého zprvu lidmi nebo různými domácími zvířaty. Dalším významným dopravním prostředkem byly lodě poháněné vesly nebo využívající pomocí plachet silu větru. Není náhodou, že nejstarší velké civilizace vznikaly v povodí řek, které přinášely vodu a při záplavách i úrodnou půdu, umožňovaly dopravu velkých nákladů i lidí a sloužily k obraně měst. Velký pokrok přineslo použití vodního kola, sloužícího stejně jako větrné mlýny nejen k čerpání vody a mletí obilí, ale postupně také k pohonu různých mechanismů.
   V uspořádání tehdejších měst nalezneme pozůstatky důmyslných soustav zásobování vodou i odvodnění. Dokonce se již tehdy objevuje používání rozvodu teplé vody, která sloužila v lázních a také k vytápění místností. Spalování dřeva a případně dřevěného uhlí bylo po mnoho tisíciletí základním zdrojem tepelné energie, sloužící pro přípravu pokrmů, vytápění, ohřívání vody, pálení cihel, vypalování keramiky a tavení kovů. Dřevo bylo nutné též pro stavbu budov a lodí, a tak není divu, že jeho dovoz byl důležitý a že docházelo k odlesňování rozsáhlých prostorů.
   Stále rostoucí energetické nároky starověké společnosti byly uspokojovány z obnovitelných zdrojů lidskou prací, zemědělskými produkty, používáním domácích zvířat, spalováním dřeva a využíváním proudění vody a větru. Bylo tomu tak nejen ve starověkých civilizacích, ale i v antickém Řecku a Římě, ve středověku, a dokonce i v počátcích novověku.