Pokud jsou svaly a orgány plazů, ryb či hmyzu vystaveny teplotám pod bodem mrazu, mohou být jejich tkáně poškozeny tvořícími se ledovými krystalky. Tvorba krystalů uvnitř buněk bývá obvykle smrtelná, neboť mohou propíchnout buňku a zničit ji.
|
Tento problém je u některých brouků minimalizován tím, že v tekutině mimo buňky jsou obsaženy látky urychlující tvorbu krystalů, a proto zmrzne rychleji než tekutina uvnitř buněk. Mimobuněčná tekutina se pak zkoncentruje natolik, že odsaje vodu z buněk, čímž sníží jejich bod tuhnutí. Larva pakomára Chironomus například obsahuje nezmrazenou tekutinu ještě při -32 ° C. Zatím však žádný živočich nepřežil naprosté zmrazení veškeré buněčné vody.
 |
|
| Plán těla typický jednak pro heterotermní, jednak pro studenokrevné ryby. Studenokrevná ryba má největší cévy umístěny centrálně, zatímco ryba s částečnou teplokrevností je má umístěny pod kůží a využívá protiproudého výměníku. Žádné teplo zevnitř těla není ztraceno, když už není možné zabránit ochlazování při průchodu krve žábrami. |
Některé tělní tekutiny také obsahují nemrznoucí látky.
Parazitická vosa Brochon cepti si vytváří glycerol, jehož koncentrace se v zimě
zvyšuje. Glycerol snižuje bod tuhnutí na -17 ° C, ale je známo, že larvy přežily
ochlazení až na -47 ° C. Krev arktických ryb Trematomus zase obsahuje glykoproteinovou
nemrznoucí směs, která je 200 až 500krát účinnější než sůl. Snižuje teplotu,
za které se ledové krystalky zvětšují, ale nesnižuje teplotu, za které tají. Tento
mechanismus dosud nebyl plně objasněn.
Pokud nejsou přítomna krystalizační jádra, mohou někteří
živočichové podstoupit i podchlazení. Určité druhy ryb přebývají u dna
arktických fjordů, a přestože žijí v neustálém podchlazení, nezmrznou. Když se
však dostanou do styku s krystalizačním jádrem, celé jejich tělo během mžiku
ztuhne a ryba umírá. Aby přežila, musí se držet u dna, kde se led nevyskytuje.