TĚLNÍ TERMOSTAT

Třetí možnost spočívá ve schopnosti snížit nastavení "tělního termostatu", takže tělesná teplota je udržována na nižší úrovni, než je obvyklých 37 ° C. Sníží se tím teplotní rozdíl mezi tělem a prostředím a díky tomu se zmenší tepelné ztráty. Krajním příkladem tohoto přizpůsobení je zimní spánek (hibernace), který pozorujeme u některých savců. Nejvíce zástupců najdeme mezi hlodavci (křeček, plch, sysel, svišť, myšivka). Z dalších řádů savců hibernují netopýři a někteří hmyzožravci (ježek). Z ptáků hibernují lelkové, rorýsi a kolibříci. Hibernace se vyznačuje snížením metabolismu až na jednu setinu původní hodnoty a poklesem tělesné teploty až na 5 ° C. I za těchto podmínek je však zachován normální průběh všech důležitých životních pochodů, není tedy pasivním přizpůsobením, ale nervově a hormonálně regulovaným dějem.

Metabolické vztahy během upadání do zimního spánku a během buzení u veverky uchovávané v komůrce za teploty 4 °C.

Často uváděný medvěd je však pouze nepravým zimním spáčem. Upadá jen do dlouhého zimního klidu, při němž se látková výměna jen mírně zpomaluje a tělesná teplota neklesá. Je snadné medvěda probudit a lovci toho využívají. Proč ale neexistují mezi velkými zvířaty praví hibernátoři? Především mají menší potřebu šetřit palivem, neboť jejich míra metabolismu je vzhledem k jejich zásobám relativně nízká. Buzení by také vyžadovalo prodlouženou metabolickou spotřebu navíc a bylo vypočítáno, že velký medvěd by potřeboval alespoň den až dva, aby se zahřál z hibernační teploty 5 ° C na normálních 37 ° C.

Výměna tepla mezi zvířetem a prostředím.

Za období hladovění se u mnoha ptáků a malých savců v průběhu dne objevuje nehybnost, kdy jejich teplota a míra metabolismu klesá. Samozřejmě se tu vyskytuje riziko s nehybností spojené - zvířata mají omezenou možnost uniknout před dravcem. Proto se k němu uchylují, jen když jsou energetické zásoby velmi nízké. Celkový metabolismus živočichů vůbec vykazuje v průběhu dne cyklické změny. Většinou jsou dědičně podmíněny, ale jednotlivá maxima a minima je možno ovlivnit různými ději v prostředí - změnou rytmu osvětlení, dobou příjmu potravy, v některých případech i změnou teploty. Denním rytmickým změnám podléhá vedle celkového metabolismu i pohybová aktivita, tělesná teplota a dokonce i aktivita některých enzymů. U člověka je minimum tělesné teploty v ranních hodinách a maximum navečer. Vedle denních rytmů existují spontánní rytmy měsíční (menstruační cyklus) a sezónní (tahy ptáků, hibernace).

Hibernující zvířata se pravidelně budí, aby vyprázdnila močový měchýř. Během hibernace je hypothalamový termostat nastaven na 20°C, při venkovních teplotách mezi 5 až 15°C udržují mnozí spáči svou teplotu pouze 1°C nad ní. Jestliže se teplota sníží na nebezpečně nízkou úroveň, zvíře zvýší míru metabolismu nebo se vzbudí. Tělesné funkce se nesmírně zpomalí, cirkulace krve se sníží na 10%, ačkoli hlava a hnědý tuk jsou prokrvovány více než ostatní orgány. Srdeční tep se sníží. Míra metabolismu u zemní veverky spadne na 70% normálu, její teplota klesne na 8°C. Přechod do hibernace trvá 12-18 hodin, vzbuzení méně než 3 hodiny. Ježek, který vdechne a vydechne v létě 40 až 50 krát za minutu, v zimě dělá jen jediný vdech za minutu. Jeho srdíčko sotva bije.
Nejmenší pernaté stvoření - kolibřík - je schopno každý den upadat do jakési letargie. Přeneseme-li klec s kolibříky do stínu, ptáčci se hned zavěsí na strop klece a zavřou oči. Jejich malé tělíčko vystydne. Neprojevují žádné známky života, dokud je opět nevyneseme na slunce. V jeho paprscích však rychle ožívají.