NAŠE ÚSTAVA A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

Když se Československo vydalo po listopadu 1989 na cestu svobodné demokratické společnosti, mnoho lidí spojovalo s touto cestou i hodnoty, které chyběly v odvrženém totalitním systému, ale které postrádají i vyspělé západní společnosti. Poukazuje na to, jak jsme si všimli, i zpráva Brundtlandové a její představa trvale udržitelného rozvoje v budoucnosti Země.

Bezohledné zacházení člověka s přírodou nesmí - a ani nemůže - pokračovat. Mnohé osobnosti našeho kulturního a politického života prosazovaly zcela nový přístup k přírodě i do textu nové české ústavy, v němž nakonec jeden článek na přírodu pamatuje.

Nejdůležitější z těchto hodnot jsou úcta a ohled k přírodě a jejím zdrojům, z nichž člověk čerpá. Ty vyžadují velkou míru pokory a skromnosti, které tolik kontrastují s dravou snahou podmaňovat si z přírody vše, co nabízí, a touhou spotřebovávat stále víc což jsou hodnoty stále typické pro společnost stojící na principech trhu.

Snad nejlépe vyjádřil pocity těch, kdo se nechtěli v česko-slovenském "roce nula" vydat k slepému stíhání bohaté konzumní společnosti, ale chtěli využít závažné historické chvíle k hlubšímu promyšlení našich lidských cest, spisovatel Ludvík Vaculík v článku "Jinou ústavu!" vyšlém v našem tisku v červenci 1990. Článek byl začátkem polemik nad chystanou ústavou československou i českou a dnes může být připomínkou, jakou váhu jsme nakonec my všichni, jako tvůrci ústavy, ohledům k přírodě v nové české ústavě přisoudili.
Všimněme si, že náš osud je dnes víc než vládou a úřadem určován postavou, jež dosud nebyla do ústavy zapsána: tou je příroda, Země či jak to nejlépe nazvat - bytí?", píše Vaculík. A říká: "Země se vším, co má, je svérázná bytost, součást univerzálního bytí: bytost starší, větší a silnější než my. Staré kultury to uznávaly. Přiznejme jí tedy rovnoprávnost a zapišme to do ústavy a potom do dalších zákonů."

Vaculík navrhuje, "abychom do své ústavy dali článek, jenž právně uzná nezávislost přírody na nás a našem souhlasu; zvlášť když faktická závislost je opačná. Už nic nebude smět být zničeno a vyhubeno jen pro naši potřebu, chuť či zábavu. Nic na Zemi nevzniklo a netrvá pro nás, nýbrž pro sebe. Zákon znemožní, abychom my, jak tu náhodou zrovna žijeme, spotřebovali a zničili Zemi většině lidí, která se teprve narodí. Jsme jen částí vesmíru, a to částí vědomou si sebe i ostatního bytí: z tohoto vědomí přiznejme právně existenci nevědomé a nemluvné části".

Závažnost svého návrhu pak dokládá takto:
   "Nejde jen o důraznější ochranu ´životního prostředí´, o níž se dlouho dohadují jedni s druhými lesníci s průmyslem, energetici s ekology, zemědělci s biology. Jde o nový právní i morální stav, kdy příroda nám ústy svých zástupců může prohlásit i veto. Takový zákon rázně omezí naše hmotné podnikání a může i našeho ducha obrátit jiným směrem. Jako dnes nikoho krom zločince nenapadne, aby pro zájem podniku, obce nebo své rodiny zabil člověka, tak bude zločincem, kdo pro takový zájem zabije všem budoucím lidem například řeku."

Vaculíkův článek, který vzbudil velkou pozornost, souhlas i odpor, byl začátkem diskuse nad chystanou ústavou. Jeho text byl podepisován jako petice, které pak odesílali lidé ústavodárným orgánům. Do diskusí týkajících se zájmů ochrany přírody a jejich zastoupení v ústavě se zapojili i uznávaní ekologové a jejich organizace, pasáže do ústavy navrhované například Společností pro trvale udržitelné žití jsme měli možnost číst v denním tisku. Nakonec však převážilo přesvědčení, že na jinou ústavu" není v České republice ani vhodná doba, ani vhodné místo. Vaculíkův článek tak zůstal pouhým důkazem o myšlení určité části české společnosti, která možná jen předběhla svou dobu.

A jak to nakonec dopadlo?
   V Ústavě České republiky přijaté po celonárodní diskusi Českou národní radou dne 16. prosince 1992 se říká o životním prostředí v jediné větě toto: Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.
   Je to dost? Je to málo?