VÍTR

Mohlo by se zdát, že na rozdíl od vody (která koneckonců teče jen někde) je energie větru snadno dostupná všude a bude proto využívána mnohem více. Ale opak je pravdou. I když je také využívána odpradávna, až na výjimky sloužila především  v lodní dopravě.

PLACHTY

Výhodnost plachet poznal člověk rovněž ještě v době kamenné. Energie vodního proudu pohánějící vor skončila u ústí řeky. Poté nastoupila buď vesla, anebo za příznivých podmínek plachta. A tady jsme u toho hlavního.

Vítr nejen nefouká stále, ale často i mění směr. Proto se ve velkých námořních bitvách starověku plachty zásadně skasávaly, aby rozmar počasí nemohl ovlivnit výsledek boje. I ve středověku znala Evropa dlouho jen tzv. latinskou plachtu tj. v podstatě obdélník vytažený na stěžeň, který dovoloval využít především zadní vítr ve směru plavby a jen částečně i boční.
A tak teprve pod vlivem Arabů (a ti zase pod vlivem Číny) se přechází i k dalšímu druhu plachtoví a otočnému ráhnu, které dovoluje naplno využít nejen silu bočního větru, ale při manévrování (křižování) i proti větru. I tak znamenalo při dlouhých plavbách oceánem bezvětří (a v některých tropických oblastech trvalo i týdny) těžko odstranitelnou hrozbu.

Holandský plachtomobil ze 17. století.

Proto v 19. století plachty vystřídal parní stroj a poté ještě různé další typy pohonů včetně atomového. Ale jak je vidět na japonském obřím tankeru, myšlenka plachet zcela nezapadla.

KŘÍDLA

Zdá se, že ve využívání energie větru hrála úlohu průkopníka Čína. Zmínili jsme se už o jejím vlivu ve vodní dopravě, ale stejně tak se soudí, že stála u zrodu větrných mlýnů. Ty se objevují v Evropě až na přelomu 1. a 2. tisíciletí po Kr. Dodnes je máme spjaty především s Nizozemím, kde také sloužily nejen k mletí mouky (odtud i název větrný mlýn), ale i k čerpání vody. Důmyslná soustava hrází, za nimiž byla pomocí energie větru přečerpávána voda do moře, umožnila podstatné zvětšení rozlohy země, jejíž značná část se nalézá níže než mořská hladina.

U nás jsou první větrné mlýny doloženy ve 12. století. Jejich domovem se staly především jihomoravské roviny. Je škoda, že v minulém století jejich charakteristická křídla zmizela i když ne beze zbytku, někde ještě dominuje krajině kamenná věž. V zásadě se jednalo o dva druhy staveb. U tzv. sloupového mlýna se za větrem otáčela celá budova (musela ovšem být dřevěná a spočívala na silném centrálním nosném sloupu). Vyspělejší typ představovala pevná budova s otočnou hlavici střechy. Také původní plátěná křídla, kopírující v podstatě plachty, nahradily dřevěné lištové lopatky. (V Orientu znali i odlišný typ horizontálního větrného mlýnu).
Ve 20. století se i energie větru začala využívat k výrobě elektřiny. Podle výpočtů je možná účinnost u energie větru až 59 %, ale zatím se podařilo dosáhnout jen 45 % (což je ovšem v porovnání například s parním strojem, ale i parní turbínou stále velmi mnoho!). Bohužel však opravdu vhodných míst pro postavení větrných elektráren není mnoho, navíc se ani u menších větrných elektráren (s výkonem do 100 W) nepodařilo zatím odstranit hluk, který je po delší době nesnesitelný.

Pokusy o vybudování gigantických "větrníků" zatím také nebyly, přinejmenším ekonomicky příliš výhodné. A tak i tady musíme ještě počkat, než se laciná, čistá a sama se obnovující energie stane podstatnější součástí našich zdrojů. Zatím ji, aspoň ti odvážnější, využívají ke sportu na kluzácích, rogalech, v balónech, ale také v sáních s oplachtěním. Že nejde o nic nového ukazuje oplachtěný vůz z Nizozemí z roku 1600.