VYZAŘOVÁNÍ ZEMĚ A ENERGETICKÝ VLIV KOSMICKÉHO OKOLÍ

Atmosféra se chová vůči vnějším vlivům jako filtr. Odráží, rozptyluje a pohlcuje různé druhy záření, které přicházejí k Zemi z kosmického prostoru. Část infračerveného a ultrafialového záření je pohlcena, kosmické záření je částečně pohlcováno a částečně odráženo.
Atmosféra však nepřijímá pouze záření přicházející z kosmického prostoru, hlavně ze Slunce, ale také tepelné záření přicházející z hlubin Země. Část takto přijaté energie se přeměňuje na pohybovou energü větru, a tak dochází k přenosu tepla prouděním vzduchu, hlavně ve vertikálním směru.

Propustnost atmosféry je pro různé druhy záření odlišná. Ultrafialové záření je silně filtrováno již ve velkých výškách ve stratosféře, kde je zvýšený obsah ozonu. Koncentrace ozonu je ve stratosféře 5 000 x větší než při zemském povrchu, kde se ozon také vyskytuje, hlavně jako důsledek průmyslové činnosti.Hodnota koncentrace ozonu ve stratosféře neustále kolísá. Ve dne je tato koncentrace větší než v noci a dále se mění v závislosti na ročních dobách.

Schématické znázornění zeslabení ozónové vrstvy nad naší planetou.

Minimální je na podzim a maximální na jaře. Ve středních a vyšších zeměpisných šířkách je tato koncentrace vyšší než v rovníkovém pásmu. Hlavně v polárních oblastech je v posledních letech pozorováno značné oslabení ozonové vrstvy. Tento jev - ozonová díra - je pozorován na obou polokoulích, dnes už i v obydlených zeměpisných šířkách. Ničení atomů ozonu a tím snižování jeho koncentrace je způsobeno hlavně výfukovými plyny letadel, freony a znečištěním atmosféry. Ochrana ozonové vrstvy je velice důležitá, protože při poklesu obsahu ozonu ve stratosféře by docházelo k většímu ozáření zemského povrchu ultrafialovým zářením a následkem toho k většímu počtu výskytů rakoviny kůže a očních chorob. Při trvalém snížení ozonové koncentrace by byl přímo ohrožen život na Zemi. Proto bylo mezinárodně dohodnuto omezování a nakonec i zastavení používání freonů.

Ozónová díra nad jižní polokoulí. Červenou barvou jsou označena místa největšího zeslabení.

Atmosféra také funguje jako filtr proti elementárním částicím přicházejícím z vesmíru, molekulám a větším pevným částicím. Převážná většina pevných částic se při vstupu do atmosféry třením o vzduch natolik zahřeje, že se vypaří, a jen malá část větších částic dopadne na zemský povrch.
Kromě přísunu hmoty z kosmického prostoru dochází však také k jejímu úniku z atmosféry do kosmického prostoru Naše atmosféra tak ztrácí hlavně vodík a helium. Energetická bilance mezi příjmem a výdejem záření v atmosféře je však v rovnováze. To znamená, že množství atmosférou přijaté energie se rovná množství energie atmosférou vydané. Toto tvrzení platí i pro soustavu pevná Země - atmosféra.
V průběhu desetitisíců a statisíců let se však energetické poměry uvedené soustavy postupně mění. Jedna teorie tvrdí, že jde o kolísání podnebí v důsledku horotvorných pochodů. Pevnina se zvedá a současně se zmenšuje plocha moří. Teplota na pevnině klesá, zvětšují se tepelné rozdíly mezi pevninou a oceány, což vede k větší výměně vzduchových hmot a k většímu množství srážek. Protože se pevnina ochladila, jsou tyto srážky převážně sněhové. Po určitém čase nastane doba ledová, jak jich už několik historie naší planety pamatuje.
   Jiné teorie však uvažují o kosmických příčinách ledových dob. Jsou uvažovány změny vzdálenosti Země od Slunce, změny sklonu zemské osy či průchod sluneční soustavy oblaky kosmického prachu.
   Velké podnební změny by vyvolalo zmenšení obsahu oxidu uhličitého CO2 v atmosféře, které by vedlo ke zvětšení vyzařování do kosmického prostoru. Zvětšení obsahu CO2 by naopak způsobilo přehřátí atmosféry, skleníkový efekt.
V případě podstatného vzrůstu sopečné činnosti by docházelo k většímu odfiltrování infračerveného záření v důsledku znečištění atmosféry, a protože k nám toto záření přichází ze Slunce, došlo by naopak k celoplanetárnímu ochlazení.