ZÁSADY SOUČASNÉHO TECHNICKÉHO VÝVOJE

Poučením z důsledků vlastní činnosti na Zemi, zejména za posledních 100 -150 let, dospělo lidstvo k některým zásadám, které je třeba v technickém vývoji dodržovat. Pokusme seje nyní shrnout:

Energeticky náročné provozy těžkého průmyslu.

1. Řešení každého většího technického problému má dnes většinou komplexní charakter (charakter složitého souboru vazeb) a globální dopad (působnost ve velmi širokém, někdy celosvětovém měřítku).
   Z toho vyplývá, že musí být uplatňována snaha o společné postupy, limity, normy apod.
   Jako příklad můžeme uvést třeba mezinárodní dohody o zákazu výroby tzv. freonů, používaných do sprejů a chladniček; jsou totiž patrně hlavní příčinou řídnutí ozonu v horních vrstvách atmosféry, což má zase za následek pronikání ultrafialového (UV) záření, ohrožujícího vše živé na Zemi.
   Energetiky se týká mezinárodní úsilí o snížení emisí oxidu siřičitého SO2 (mimo jiné hlavního původce tzv. kyselých dešťů, které ničí vegetaci, zejména lesy), oxidů dusíku NO a naposledy i oxidu uhličitého CO2, který je pravděpodobně hlavní příčinou skleníkového efektu (má patrně za následek postupné oteplování naší planety).

2. I v technice, chemii apod. platí zásada, že chceme-li něco získat, musíme něco jiného obětovat.
Je třeba pečlivě vážit zisk i obět. Tak např. zápory automobilové dopravy, založené dnes hlavně na spalování benzinu a nafty v motorech automobilů, nedokázaly zatím lidstvo přimět k omezení výroby automobilů: Přitom emise výfukových plynů, které výrazně přispívají např. k vytváření dusivého smogu, často zcela neúnosný hluk projíždějících aut, zábor místa parkováním, ničení přírody stavbou nových a nových silnic a přímé fyzické ohrožení lidí i zvířat jedoucími vozidly patří k nejtěžším dopadům na naše životní prostředí. Pokusy o ekologicky čistý pohon (elektromobily, automobily na vodíkový pohon apod.) nemají zatím naději na širší uplatnění. Úspěšnější je cesta zmírňování obtíží - zavádění katalyzátorů, bezolovnatého benzinu, stále dokonalejších bezpečnostních úprav karosérie a brzdného systému, nových pravidel silničního provozu omezujících rychlost jízdy, soustředění parkování pod zem a do okrajových čtvrtí měst, zřizování pěších zón v městských centrech, budování okružních magistrál atd. Obrovské rychlosti “množení” automobilů se tím však sotva dokáže čelit.

Třícestný katalyzátor s lambda sondou. Oxidy uhlíku procházející filtrem katalyzátoru se přeměňují na vodní páry, oxid uhličitý a dusík.

3. Je nutno všemi silami brzdit zvyšující se nároky na suroviny, množství energie a prostor (extenzivní rozvoj) a postupně přecházet k opětnému nastolení rovnováhy mezi lidskou civilizací a přírodou.

Trvale udržitelný rozvoj je možný jen při zachování příznivého prostředí pro budoucí generace, včetně dostatečných zdrojů surovin a energií.
Jedním z nejvýraznějších projevů této zásady jsou snahy o úspory surovin a energii, které jdou takřka vždy ruku v ruce s ekologizací našeho chování. Aby nezůstaly pouhým přáním, musí být pro ně vytvořeny odpovídající ekonomické podněty prostě musí se vyplatit výrobcům i zákazníkům. Příklady úsporných opatření lze pozorovat ve všech sférách našeho života a všichni jsme nejen jejich svědky, ale i každodenními účastníky. Jde např. o snížení surovinové a energetické náročnosti výroby strojů, přístrojů a nástrojů při zachování, či spíše zvýšení jejich kvality. K úsporám energii a energetických surovin přispívá zateplování starších panelových i jiných domů, dokonalejší tepelná izolace novostaveb, správná volba, instalace i způsob vytápění, zavádění detektorů a automatických regulátorů vytápění, měřičů spotřeby teplé vody. Když kupujeme auto zajímá nás stále více spotřeba paliva, při koupi elektrických spotřebičů je důležitý jejich příkon proudu, při praní a vaření nejúspornější postupy při zacházení s pračkou nebo sporákem, s prádlem a potravinami.

Další kupa úsporných opatření se týká přímo energetiky. Jde např. o podporu čerpání energie z obnovitelných zdrojů (u nás jde hlavně o zřizování malých vodních a větrných elektráren a využívání přímé sluneční energie a energie z biomasy); přebudování výtopen na teplárny, kde dochází k efektivnějšímu využití tepla nejen pro dálkový rozvod teplé vody nebo páry, ale souběžně i pro výrobu elektřiny.
   Jedním z hlavních problémů plnění shora uvedené zásady je spalování uhlí. To započalo v masovějším měřítku s průmyslovou revolucí kolem roku 1760, pokračovalo pak stále se zrychlujícím tempem (postupně nabíhajícími "spotřebiteli" byly zvláště parní stroje; vysoké pece, uhelné elektrárny, domovní topeniště, výtopny a teplárny) a vyvrcholilo na konci 2. desetiletí 20. století, kdy uhlí bylo zdrojem až 80 % spotřebovávané energie na světě. Od té doby procento spotřeby energie z uhlí v poměru k energii z jiných zdrojů (zvl. ropy, plynu a později "jádra") stále klesá. Zpočátku byla důvodem především mnohem vyšší efektivnost nových zdrojů, v posledních desetiletích i ekologizace výroby tepla. Při málo efektivním spalování uhlí v elektrárnách jsou starosti s odstraňováním škodlivin z emisí.

Odhadované množství uhlovodíků v atmosféře.


   Ropa a plyn jsou v tomto směru výhodnějším palivem, ale i ony produkují při spalování oxid uhličitý C02, který se z jejich emisí odstranit nedá. Pouze jaderné elektrárny tento problém nevytvářejí. Díky nim může být uhlí ušetřeno pro jiné účely, jeho těžba omezena, aby zbylo i pro budoucí generace.

4. U každého většího technického projektu musíme zvažovat nejen ekonomické a technicko-organizační faktory, nýbrž i jeho vliv na životní prostředí a přijatelnost pro veřejnost.
   Zastavme se u posledního faktoru. Informováním veřejnosti pomáhají odborníci odstranit už zmíněnou bariéru strachu pramenícího z nevědomosti, ovšem zároveň zvyšují odpovědnost veřejnosti za zavedení projektu do praxe. Proto veřejnost přímo nebo nepřímo vyzývají k vyjádření postoje k němu. Usilují přitom samozřejmě o její souhlas.
   Jak ovšem ukazuje praxe, uplatňuje se při takovém přístupu někdy nepřehledná spleť zájmů různého druhu a různých skupin, takže nalezení cesty k tomu nejprospěšnějšímu pro většinu, včetně matky Přírody, není vždy jednoduché.

5. U složitějších technických zařízení je nutno počítat s bezděčným selháním lidského faktoru v oblasti řízení a obsluhy a čelit takovému selhání v první řadě technickými prostředky zabudovanými už v těchto zařízeních a fungujícími automaticky. Člověk a automatické systémy se prostě musí při řízení navzájem kontrolovat.

I když víme, že se od určitého stupně zdokonalování technických zařízení stává jejich další zlepšování nerentabilním, na jejich bezpečnost včetně obrany před selháním lidského faktoru se zvýšené náklady většinou vyplatí, a to nejen z podstaty věci, nýbrž i kvůli získání důvěry veřejnosti.Vidíme to dnes např. v dopravě (letadla, automobily atd.) nebo právě ve vývoji jaderných elektráren, které procházejí nepřetržitým procesem zdokonalování bezpečnosti.Veškeré chyby, poruchy a havárie, byť zdánlivě zcela bezvýznamné, se okamžitě vyhodnocují a vyvozují se z nich poučení pro řízení a konstrukční zlepšení, jež se registrují v mezinárodně přístupné počítačové databázi.

Na druhé straně je třeba technická díla chránit před záměrným poškozením, zničením nebo zneužitím. Jeho cíle mohou být různé (třeba i zdánlivě ušlechtilé), následky katastrofické. Takováto ochrana sice byla potřebná v dějinách vždy, avšak se stoupající razancí možného dopadu následků havárií technických zařízení a také s rostoucí cenou těchto zařízení potřeba jejich ochrany natolik stoupla, že se někdy stává prvořadým problémem. Ačkoli vlastně není ve své podstatě věcí techniků, proniká tak nutně do jejich projektů. Nejde tu jen o jaderné elektrárny, ale třeba i o přehrady na vodních tocích, prostředky hromadné dopravy (metro, letadla apod.), o ochranu drahých počítačů před záměrným infikováním počítačovým virem atd.

6. Nelze jít dále cestou zachování míru prostřednictvím závodů ve zbrojení a vývoje stále silnějších zbraní.
   I zde se projevují známé "meze růstu". Je nutno postupně zlikvidovat a dále nevyvíjet ani nevyrábět zbraně hromadného ničení.
   První významné kroky k tomu byly již učiněny. K nejdůležitějším patří dohody zemí OSN o likvidaci a zákazu chemických a biologických zbraní a mezinárodní dohody o částečné likvidaci a nešíření jaderných zbraní (tj. nerozšiřování počtu zemí, které tyto zbraně vyrábějí a vlastní.)