Poučením z důsledků vlastní činnosti na Zemi, zejména za posledních 100 -150 let, dospělo lidstvo k některým zásadám, které je třeba v technickém vývoji dodržovat. Pokusme seje nyní shrnout:
|
|
| Energeticky náročné provozy těžkého průmyslu. |
1. Řešení každého většího technického problému má dnes většinou
komplexní charakter (charakter složitého souboru vazeb) a globální
dopad (působnost ve velmi širokém, někdy celosvětovém měřítku).
Z toho vyplývá, že musí být uplatňována snaha o společné postupy,
limity, normy apod.
Jako příklad můžeme uvést třeba mezinárodní dohody o zákazu výroby
tzv. freonů, používaných do sprejů a
chladniček; jsou totiž patrně hlavní příčinou řídnutí ozonu v horních vrstvách
atmosféry, což má zase za následek pronikání ultrafialového (UV) záření,
ohrožujícího vše živé na Zemi.
Energetiky se týká mezinárodní úsilí o snížení emisí oxidu
siřičitého SO2 (mimo jiné hlavního původce tzv. kyselých dešťů,
které ničí vegetaci, zejména lesy), oxidů dusíku NO a naposledy i oxidu uhličitého
CO2, který je pravděpodobně hlavní příčinou skleníkového efektu (má patrně za
následek postupné oteplování naší planety).
2. I v technice, chemii apod. platí zásada, že chceme-li něco získat,
musíme něco jiného obětovat.
Je třeba pečlivě vážit zisk i obět. Tak např. zápory automobilové dopravy,
založené dnes hlavně na spalování benzinu a nafty v motorech automobilů, nedokázaly
zatím lidstvo přimět k omezení výroby automobilů: Přitom emise výfukových plynů, které výrazně
přispívají např. k vytváření dusivého smogu, často zcela neúnosný hluk
projíždějících aut, zábor místa parkováním, ničení přírody stavbou nových a
nových silnic a přímé fyzické ohrožení lidí i zvířat jedoucími vozidly patří
k nejtěžším dopadům na naše životní prostředí. Pokusy o ekologicky čistý pohon
(elektromobily, automobily na vodíkový pohon apod.) nemají zatím naději na širší
uplatnění. Úspěšnější je cesta zmírňování obtíží - zavádění
katalyzátorů, bezolovnatého benzinu, stále dokonalejších bezpečnostních úprav
karosérie a brzdného systému, nových pravidel silničního provozu omezujících
rychlost jízdy, soustředění parkování pod zem a do okrajových čtvrtí měst,
zřizování pěších zón v městských centrech, budování okružních magistrál atd.
Obrovské rychlosti “množení” automobilů se tím však sotva dokáže čelit.
 |
|
| Třícestný katalyzátor s lambda sondou. Oxidy uhlíku procházející filtrem katalyzátoru se přeměňují na vodní páry, oxid uhličitý a dusík. |
3. Je nutno všemi silami brzdit zvyšující se nároky na suroviny, množství energie a prostor (extenzivní rozvoj) a postupně přecházet k opětnému nastolení rovnováhy mezi lidskou civilizací a přírodou.
Trvale udržitelný rozvoj je možný jen při zachování příznivého prostředí
pro budoucí generace, včetně dostatečných zdrojů surovin a energií.
Jedním z nejvýraznějších projevů této zásady jsou snahy o úspory surovin a
energii, které jdou takřka vždy ruku v ruce s ekologizací našeho chování. Aby
nezůstaly pouhým přáním, musí být pro ně vytvořeny odpovídající ekonomické
podněty prostě musí se vyplatit výrobcům i zákazníkům. Příklady úsporných
opatření lze pozorovat ve všech sférách našeho života a všichni jsme nejen jejich
svědky, ale i každodenními účastníky. Jde např. o snížení surovinové a
energetické náročnosti výroby strojů, přístrojů a nástrojů při zachování, či
spíše zvýšení jejich kvality. K úsporám energii a energetických surovin
přispívá zateplování starších panelových i jiných domů, dokonalejší tepelná
izolace novostaveb, správná volba, instalace i způsob vytápění, zavádění
detektorů a automatických regulátorů vytápění, měřičů spotřeby teplé vody.
Když kupujeme auto zajímá nás stále více spotřeba paliva, při koupi elektrických spotřebičů je důležitý
jejich příkon proudu, při praní a vaření nejúspornější postupy při zacházení
s pračkou nebo sporákem, s prádlem a potravinami.
 |
Další kupa úsporných opatření se týká přímo energetiky. Jde např. o podporu
čerpání energie z obnovitelných zdrojů
(u nás jde hlavně o zřizování malých vodních a větrných elektráren a
využívání přímé sluneční energie a energie z biomasy); přebudování výtopen na
teplárny, kde dochází k efektivnějšímu
využití tepla nejen pro dálkový rozvod teplé vody nebo páry, ale souběžně i pro
výrobu elektřiny.
Jedním z hlavních problémů plnění shora uvedené zásady je spalování
uhlí. To započalo v masovějším měřítku s
průmyslovou revolucí kolem roku 1760, pokračovalo pak stále se zrychlujícím tempem
(postupně nabíhajícími "spotřebiteli" byly zvláště parní stroje;
vysoké pece, uhelné elektrárny, domovní topeniště, výtopny a teplárny) a
vyvrcholilo na konci 2. desetiletí 20. století, kdy uhlí bylo zdrojem až 80 %
spotřebovávané energie na světě. Od té doby procento spotřeby energie z uhlí v
poměru k energii z jiných zdrojů (zvl. ropy, plynu a později "jádra")
stále klesá. Zpočátku byla důvodem především mnohem vyšší efektivnost nových
zdrojů, v posledních desetiletích i ekologizace výroby tepla. Při málo efektivním
spalování uhlí v elektrárnách jsou starosti s odstraňováním škodlivin z
emisí.
 |
|
| Odhadované množství uhlovodíků v atmosféře. |
Ropa a plyn jsou v tomto směru výhodnějším palivem, ale i ony produkují
při spalování oxid uhličitý C02,
který se z jejich emisí odstranit nedá. Pouze jaderné elektrárny tento problém
nevytvářejí. Díky nim může být uhlí ušetřeno pro jiné účely, jeho těžba
omezena, aby zbylo i pro budoucí generace.
4. U každého většího technického projektu musíme zvažovat nejen
ekonomické a technicko-organizační faktory, nýbrž i jeho vliv na životní
prostředí a přijatelnost pro veřejnost.
Zastavme se u posledního faktoru. Informováním
veřejnosti pomáhají odborníci odstranit už zmíněnou bariéru strachu pramenícího
z nevědomosti, ovšem zároveň zvyšují odpovědnost veřejnosti za zavedení projektu
do praxe. Proto veřejnost přímo nebo nepřímo vyzývají k vyjádření postoje k
němu. Usilují přitom samozřejmě o její souhlas.
Jak ovšem ukazuje praxe, uplatňuje se při takovém přístupu někdy
nepřehledná spleť zájmů různého druhu a různých skupin, takže nalezení cesty k
tomu nejprospěšnějšímu pro většinu, včetně matky Přírody, není vždy
jednoduché.
5. U složitějších technických zařízení je nutno počítat s bezděčným selháním lidského faktoru v oblasti řízení a obsluhy a čelit takovému selhání v první řadě technickými prostředky zabudovanými už v těchto zařízeních a fungujícími automaticky. Člověk a automatické systémy se prostě musí při řízení navzájem kontrolovat.
I když víme, že se od určitého stupně zdokonalování technických zařízení stává jejich další zlepšování nerentabilním, na jejich bezpečnost včetně obrany před selháním lidského faktoru se zvýšené náklady většinou vyplatí, a to nejen z podstaty věci, nýbrž i kvůli získání důvěry veřejnosti.Vidíme to dnes např. v dopravě (letadla, automobily atd.) nebo právě ve vývoji jaderných elektráren, které procházejí nepřetržitým procesem zdokonalování bezpečnosti.Veškeré chyby, poruchy a havárie, byť zdánlivě zcela bezvýznamné, se okamžitě vyhodnocují a vyvozují se z nich poučení pro řízení a konstrukční zlepšení, jež se registrují v mezinárodně přístupné počítačové databázi.
 |
Na druhé straně je třeba technická díla chránit před záměrným poškozením, zničením nebo zneužitím. Jeho cíle mohou být různé (třeba i zdánlivě ušlechtilé), následky katastrofické. Takováto ochrana sice byla potřebná v dějinách vždy, avšak se stoupající razancí možného dopadu následků havárií technických zařízení a také s rostoucí cenou těchto zařízení potřeba jejich ochrany natolik stoupla, že se někdy stává prvořadým problémem. Ačkoli vlastně není ve své podstatě věcí techniků, proniká tak nutně do jejich projektů. Nejde tu jen o jaderné elektrárny, ale třeba i o přehrady na vodních tocích, prostředky hromadné dopravy (metro, letadla apod.), o ochranu drahých počítačů před záměrným infikováním počítačovým virem atd.
6. Nelze jít dále cestou zachování míru prostřednictvím závodů ve
zbrojení a vývoje stále silnějších zbraní.
I zde se projevují známé "meze růstu". Je
nutno postupně zlikvidovat a dále nevyvíjet ani nevyrábět zbraně hromadného
ničení.
První významné kroky k tomu byly již učiněny. K nejdůležitějším
patří dohody zemí OSN o likvidaci a zákazu chemických a biologických zbraní a
mezinárodní dohody o částečné likvidaci a nešíření jaderných zbraní (tj.
nerozšiřování počtu zemí, které tyto zbraně vyrábějí a vlastní.)