POUČENÍ Z PRVNÍCH POKUSŮ

První řízená řetězová štěpná reakce uranu se za nejpřísnějšího utajení rozběhla ve sklepní hale chicagského stadionu 2. prosince 1942 v urano - grafitovém bloku pokusného grafitového reaktoru v 15 h 20 min místního času. Po vytažení poslední ze tří kadmiových regulačních tyčí se tisícitunový blok grafitu ohřál o několik °C poprvé v historii lidstva energií štěpení jader uranu. Třicetičlenný tým fyziků, který vedl Enrico Fermi, měl k dispozici jen zcela primitivní pomůcky: termometry a ionizační komůrky, měřící hustotu neutronů zprostředkovávajících štěpení.
To prozrazoval pouze praskot z reproduktorů.

Regulační tyč, balón zavěšený pod stropem v roli ochranné obálky, termometr a radiolampami a detektor neutronů na kresbě znázorňující spuštění prvního atomového reaktoru světa ve sklepení Stagg Fieldu 2. 12. 1942 nejnázorněji ilustrují primitivní zárodky "jaderné bezpečnosti".

Pro případ vymknutí reakce z rukou fyziků drželi tři asistenti na vrcholku milíře službu, kterou dnes obstarává havarijní automatika. V případě nedovoleného nárůstu reakce a teploty měli připravenými vědry polévat blok roztokem kadmiové soli, silně pohlcující neutrony. V případě vznícení grafitu bylo možné od stropu spustit pryžový povlak leteckého balonu tak, aby zabránil přístupu vzduchu. První reaktor světa však reagoval přesně dle výpočtů na zasouvání kadmiových tyčí a ani roztoku, ani předchůdce "ochranné obálky nebylo nutné nikdy použít.
K prvním obětem radiace patřilo několik zaměstnanců z tajných laboratoří v Oak Ridge a v Los Alamos, pracujících na separaci uranu a plutonia pro první atomové pumy. Vojenským využitím jaderné energie se však zde nezabýváme.
U prvních experimentálních nebo demonstračních reaktorů pro mírové využití jaderné energie se po armádních zkušenostech s nebezpečím radiačního ozáření ("nemoc ze záření") začaly obsluhy, zejména údržbáři a záchranáři, chránit přetlakovými ochrannými kombinézami. Zavedla se osobní dozimetrie. Uranové články byly opatřeny hermetickým povlakem a aktivní zóny reaktorů byly opatřeny tzv. reflektory, odrážejícími unikající neutrony, a uzavřeny kombinovanými plášti a štíty z olova a betonu. Původně ruční řízení vytahováním regulačních tyčí bylo svěřeno automatice a k rychlému zastavení reakce byly vyčleněny oddělené tyče havarijní ochrany, vstřelované nebo volným pádem rychle zasahující do aktivní zóny.