KONVEKCE NEKONVENČNĚ

Vítr je možné uměle vyvolat na stejném principu jako v přírodě - vytvořením tlakového spádu. Zůstává otázkou volby, zda oblast s nízkým tlakem bude při zemi nebo naopak.
S myšlenkou na vytvoření stálého stoupajícího vzdušného proudu pohánějícího generátory, k jehož vzniku se využije sluneční energie, přišel v roce 1929 francouzský vynálezce Bernard Dubois. Podle jeho návrhu kruhová střecha nízké budovy pokrytá průhlednou fólii přechází vprostřed do vysoké plechové věže, komína o velkém průměru. Vlivem skleníkového efektu se pod střechou hromadí horký vzduch a vlivem dalšího efektu, komínového, vzniká silný tah směrem vzhůru, který roztáčí vrtule spojené s generátory.

Pračka. Projekt velkoměstské čistírny vzduchu, která by jako vedlejší produkt vyráběla také elektřinu, se zrodil v národních laboratořích v Los Alamos. Vzdušné proudění vzniká díky vodě rozstřikované na vrcholku 150metrové věže.

Dosud jedinou zkušební elektrárnu tohoto druhu postavili Španělé v Manzanares, asi 180 km jižně od Madridu. Sluneční kolektor o průměru 24 m přechází ve 200metrovou věž s průměrem 10 m. Konstrukce skutečně dodává elektrický výkon 50 kW, avšak její plastové fólie vystavené prudkému slunci mají krátkou životnost.
Když jistý Philip Carlson v roce 1965 pracoval na projektu odsolování mořské vody, přišel na to, že by bylo možné teoreticky získat devítinásobek energie, než kolik jí bylo třeba k čerpání na vršek komína, v němž se voda měla odsolovat. Projekční kancelář Agbabian z kalifornského El Segunda pak pro pouštní oblasti navrhla elektrárnu typickou megakomínem čnícím do výšky 2 500 m, kde dosahuje průměru 210 m. Z moře se pak na jeho vrchol čerpá voda, která se tlakově rozprašuje. Začíná se odpařovat a ochlazený, zvlhčený vzduch klesá dolů. Vzniká tlakový spád, v němž vzdušný proud o rychlosti až 240 km/h roztáčí deset turbín. Průměrně by prý mohly dodávat 1000 MW (právě výkon jednoho temelínského bloku), špičkově snad až 2 500 MW.
Ekologický dopad tohoto veledíla vyznívá nadobyčej příznivě: u základny věže bude teplota asi o 30 °C nižší, vzduch se zvlhčí, v sousedství věže bude stále mrholit a několik kilometrů pouště se tak zazelená. Odsolovací zařízení má navíc z vody získat 99,9 % její soli. Investiční náklady na stavbu takového velikána by prý byly srovnatelné s klasickými elektrárnami, avšak náklady provozní by vycházely podstatně příznivěji. Věž by vyráběla energii asi za třetinu ceny oproti elektrárnám na fosilní paliva či topný olej.

Konvekční elektrárna. Jeden z německých návrhů předpokládá kruhový kolektor o průměru 400-9 600 m podle požadovaného výkonu (dokonce až 1 000 MW), pod nímž se ohřívá vzduch na teplotu 15-70 °C a proudí komínem 20 až 60 m/s (až 216 km/h). Pro výkon 1 MW by měl stačit komín o výšce 300 m při průměru kolektoru 400 m a komínu asi 10 m.

Právě tady leží klíč k pochopení poněkud megalomansky působícího projektu: Jednou z hlavních nevýhod obnovitelných zdrojů energie je zpravidla to, že poskytují energii jen v nepříliš koncentrované podobě, a proto dosud neúspěšně soupeří s klasickými technologiemi včetně jaderné energie. Vždy jsou vytlačovány na okraj úvah o pokrývání energetických potřeb a bývají považovány za doplněk či kuriozitu. Právě projekt obrovského komína má dokázat, že také u obnovitelných zdrojů vedou cesty ke stavbě skutečně výkonných elektráren.
Megavěž může stát jen v poušti. S obdobným projektem, ale pro velkoměsta, a navíc s výrazným ekologickým přínosem, přišly americké Národní laboratoře v Los Alamos. Při představě, že by se po městech měly tyčit 150 m vysoké věže o srovnatelném průměru, poněkud naskakuje husí kůže. Jinak na to může nahlížet obyvatel, povězme, Los Angeles, který se denně dusí pod poklicí smogu. Na vrcholu věže by se opět rozstřikovala a ochlazovala voda, jež by ve svém oparu vázala částice smogu. Vzniklý proud vlhkého vzduchu by se v patě věže filtroval, poháněl elektrické generátory a vyváděl nízko nad zem po obvodu věže. Demonstrační model takové městské vzduchové pračky - elektrárny se má objevit do roku 1998.