ZKROCENÝ VÍTR

Snaha zmocnit se třeba jen zlomku obrovského potenciálu větru není ničím jiným než pokračováním využití energie Slunce, našeho jediného energetického prazdroje. Slunce nestejně otepluje moře i souše a předává tak snad celá dvě procenta dopadající energie proudění vzduchu. Podle hrubého odhadu z ní lze technicky získat 26 000 TWh elektřiny ročně. Jakkoli by to by1 údaj nepřesný, celý svět dnes vyrábí jen asi 9 000 TWh... Zkusme zjistit, co vítr skutečně přinesl a ještě přinese lidstvu.

Tak to začínalo.

Vítr je živel, a svéhlavý. Jednou hravý vánek, jindy bláznivý fanfaron, někdy ukrutný rváč. Pokaždé však plný síly. Tisíce let trvají snahy spoutat jej, vzít mu jen zlomeček energie, kterou na celém povrchu Země střízlivě odhadujeme také na nějakých 1012 kW výkonu, což odpovídá jednomu milionu tisíci megawattových velkých bloků. Z této energie lze prý vydobýt tak asi pětisetnásobek výkonu všech elektráren na světě. A bez jakýchkoli škodlivin (pokud k nim nepočítáme hluk). Přesto dosud všechny větrné elektrárny světa dosahují výkonu jen asi 2 000 MW a to odpovídá výkonu jediné jaderné elektrárny, například té v Temelíně.
Stejně jako se nikdy nedozvíme, kdo odlil první kostelní zvon nebo poprvé okoval koně, nedopátráme se ani, kdy a kde se roztočil první větrný mlýn. Pokud nicméně paměť sahá, v dobách těsně před Kristem si učený Heron Alexandrijský pohrával s myšlenkami na rozličné mechanismy a mezi nimi také jako pouhou hříčku zmínil větrný mlýn. Netrvalo ani osm set let, a už podobný funkční stroj drtil obilí kdesi v Číně a Persii. Někdy kolem 10. století jej Arabové přenesli do Španělska, odkud se za dalších 200 či 300 let rozšířil po Evropě, aby se, vedle vodního kola, stal v příhodných krajích druhým motorem feudální epochy.
Nemohlo být příhodnějšího kraje než Nizozemí, dodnes nazývaného zemí větrných mlýnů a tulipánů. V 16. století se tam už otáčely lopatky strojů o jednotkovém výkonu přes 7,5 kW, tedy takové, které by stačily vyrobit dostatek elektřiny pro potřeby alespoň čtyř dnešních domácností. Leckde po Evropě pracovaly rozsáhlé vodárenské systémy s mechanickými čerpadly poháněnými větrnou energií.
Ve vykopávkách velkomoravského sídliště z 9. století ve Starém Městě na Moravě nalezli archeologové pozůstatky čehosi, co mohlo být větrným mlýnem. Faktem zůstává, že u Strahova stál v roce 1277 větrný mlýn, první průkazný doklad využití síly větru u nás. Ještě v tomtéž století se na Moravě otáčely lopatky 680 mlýnů. Právě Morava měla dost stálých, pravidelných a rovnoměrně vanoucích větrů, a to zejména tam, kde scházela voda nezbytná pro stavbu mlýnů vodních.

Něco nového ve větru.

Větrné mlýny a podobná zařízení se sice pro svou hlučnost hodí spíše do neobydlených nebo málo lidnatých krajin, ale ve středověku jejich vrzavé zvuky patřily k přirozenému koloritu venkovské krajiny mnohých zemí. Mlýnů se ve středověku užívalo nejen k mletí obilí, ale také k valchování sukna, pohonu měchů, kování železa, řezání dřeva, během průmyslové revoluce i k předení, tkaní a mlácení obilí. Další užití: mletí kakaa, kávy, rozemílání uhlí, rudy, stavebních a keramických surovin, chemických látek pro hnojiva, laky, barvy, výbušniny, kosmetika a podobně.
Postavit a obsluhovat mlýny bylo nad síly většiny vesnických kovářů. Tak se zrodilo řemeslo sekerníků, kteří putovali krajem a stavěli a spravovali mlýny. Tito lidé byli prvními mechaniky v moderním slova smyslu.
Větrné mlýny se dají zhruba rozdělit do dvou základních skupin a jejich variant: Zatímco německý větrný mlýn měl středový sloup, kolem něhož se celý natáčel do směru větru, u holandského typu spočívala na pevném základě věž s větrným kolem. Nejvhodnější pracovní režim se nastavoval svinováním a rozvinováním plachet na lopatkách větrné růžice.

Tak to začínalo : Snad vůbec první větrný mlýn se objevil v Seistanu, bezřeké části dnešního západního Afghanistánu, patrně počátkem 7. stol. př. K. Mlýny stávaly na účelově budovaných pahorcích, hradních věžích či vrcholcích kopců. V jejich horní komoře spočíval mlýnský kámen, zatímco v dolní se otáčel rotor se šesti či dvanácti lopatkami pokrytými dvojitou vrstvou tkaniny. Otvory ve tvaru dovnitř se zužujícího trychtýře v dolní komoře urychlovaly proudění vzduchu opírajícího se do plachet. Uspořádání se svislým rotorem se rozšířilo takřka po celé Asii. Ve středověkém Egyptě sloužily tyto mlýny k drcení cukrové třtiny, ale jinak vesměs ke mletí obilí. Muslimové měli dobrý důvod zásadně odmítat evropský typ mlýna s vodorovně uloženým rotorem, neboť jej křižáci vztyčovali na svých hradech.

Něco nového ve větru. Celá staletí bývaly větrné mlýny víceméně hříčkami větru, který je nechával na holičkách, když často měnil směr. Pak přišel Angličan Edmund Lee. V roce 1745 vymyslel stabilizační "ocasní plochy" a podružné větrné kolo, tedy soustavu, jež rotor samočinně nastavovala proti větru.

Němec. Holanďan.

Němec. Větrný mlýn německého typu, otáčející se kolem středového sloupu. Pohyb celé hmoty znemožňoval stavbu větších a výkonnějších mlýnů.

Poslední mohykán.

Holanďan. Tento větrný mlýn, u kterého se proti větru natáčí pouze horní věžička s větrným kolem, se rozšířil v Holandsku. Vůbec největší stavbou tohoto typu se stal 33,3 metru vysoký nizozemský De Noord. Ramena jeho krajana zvaného Dijkpolder se rozpřahovala na rekordních 29 metrů.

Poslední mohykán. Kdysi stávalo na území našeho státu kolem 900 větrných mlýnů, z toho většina na Moravě. Nezřídka se stavěly statické mlýny beraního typu, jednou provždy postavené proti předpokládanému směru převládajících větrů. Do dnešních časů se u nás zachovalo 29 zděných i dřevěných mlýnů, které však již neslouží svému účelu. Jen jediný z nich by se kdykoli mohl spustit - větrný mlýn holandského typu v Kuželově u Veselí na Moravě z roku 1842. Pracoval ještě v roce 1946, tedy přes sto let. Spolu s přilehlými hospodářskými budovami byl renovován v roce 1973. Při správném větru dokázal sešrotovat metrák obilí za necelé dvě hodiny.