VODNÍ ELEKTRÁRNY

Zatímco energie vodního kola byla využívána pro velmi pestrou paletu nejrůznějších lidských činností, moderní vodní turbíny nacházejí své uplatnění takřka výhradně při výrobě elektrického proudu. Vodní síla nám dokáže vyrobit elektrický proud vlastně zadarmo ovšem jen tehdy, když náklady na výstavbu elektrárny a především vodního díla zaručujícího pro elektrárnu dostatečný a soustavný přívod vody nejsou příliš vysoké. Proto se "vodní" elektrické energie využívá především v oblastech prudkých toků s velkými spády, které jsou pro tento účel nevýhodnější. A tak jsou na tom dobře třeba v hornatém Švýcarsku nebo v Norsku.
Ideální by vlastně bylo stavět vodní elektrárny na vodopádech. Proto také jedna z prvních byla vybudována na Niagarských vodopádech. Technicky je provedena tak, že nad vodopády je voda (samozřejmě jen její malá část) odváděna potrubím do elektrárny pod vodopády. K pohonu turbín je tu tedy převážně využíván značný spád daný rozdílem výšek. Z celkové energie vodopádů je využíván jen zlomek, nedá se však předpokládat, že by to bylo v budoucnu lepší. Ani Američané, ani Kanaďané by si asi nenechali svůj nejslavnější vodopád spoutat do potrubí.

První elektrárna u Niagarských vodopádů.

U nás nejsou přírodní poměry pro budování vodních energetických děl příliš příznivé. Naše toky nemají potřebný spád a dostatečné množství vody. To lze někdy docela důmyslně obejít. Například v jedné bývalé šachtě zlatých dolů v Kremnici na Slovensku byly instalovány turbíny a voda na ně byla vedena z povrchové nádrže potrubím o spádu skoro 250 metrů. Protože voda se z šachty na povrch musela opět vyčerpat elektrickými čerpadly, vznikal zdánlivě nesmyslný kolotoč. Jeho účelnost však spočívala v tom, že turbíny pracovaly v době velké spotřeby elektrického proudu, ve "špičce", a naopak voda se vyčerpávala v noci, kdy bylo energie dostatek.
Právě jsme si vysvětlili princip tzv. přečerpávacích (špičkových) elektráren. Podobných bylo na našem území postaveno několik, ne v dolech, ale na povrchu, kde se voda spouští a zase přečerpává do dvou v různých výškách postavených nádrží. Takováto elektrárna pracovala např. pod Černým jezerem na Šumavě, u Pastvin na Divoké Orlici atd. K nejznámějším asi dodnes patří elektrárna na přehradě ve Štěchovicích na Vltavě. Moderními přečerpávacími elektrárnami jsou např. Dalešice a elektrárna Dlouhé Stráně.

          Hráz hněvkovické přehrady.

V České republice se v minulých desetiletích stavěly spíše vodní elektrárny na mohutných údolních přehradách, např. na Vltavě. Působily impozantně, jejich energetický význam je však problematický. Obrovské náklady na výstavbu, tisíce hektarů zatopené zemědělské půdy a mnohdy i nepříznivý vliv na klima nemůže vyvážit energetické zisky z takovýchto staveb. To platí samozřejmě nejen u nás, ale všude ve světě. Získávat vodní energii tímto způsobem má smysl jen tehdy, když podobná vodohospodářská díla mají zároveň i jiné účely - umožňují splavnost řek, chrání před povodněmi, slouží k zavlažování nebo jako rezervoáry pitné či užitkové vody.