V HLOUBI ČASU

Elektrické jevy znali a pozorovali již ve starověku. Už řečtí filozofové a učenci věděli, že tře-li se jantar, začne přitahovat vlasy, ovčí chlupy apod. Tento jev ověřený praxí si vysvětlovali jako projev "duše"jantaru, probuzený právě třením. Stejně tak si vykládali i projevy magnetismu, které pozorovali u přírodního magnetitu. I když jejich výklad není správný a můžeme jej považovat snad i za naivní, je vidět, že staří Řekové byli nejen dobrými pozorovateli přírody, ale hledali i vysvětlení svých pozorování.
Kromě "duše" jantaru znal starověk ještě jeden zdroj elektřiny - elektrické ryby. Takový úhoř elektrický nebo rejnok elektrický dokáží "vyrobit" poměrně vysoké napětí. Elektrický úhoř, obyvatel tropických vod Střední a Jižní Ameriky, svými až 300 volty ochromí i koně, natož člověka. Antický svět znal pravděpodobně afrického sumce elektrického, který se objevuje i v Nilu. Disponuje napětím až 200 voltů. Zachovaly se zprávy o využívání jejich elektrických "šoků" k léčbě nervových onemocnění. Zdá se, že v tomto případě měli antičtí lékaři velmi moderní přístup.

William Gilbert

Prakticky se stejnými znalostmi se pak spokojili lidé po řadu století. K jantaru v souvislosti s elektřinou se vrátil i první muž, o kterém se musíme zmínit. Byl to William Gilbert (1544 - 1603), londýnský lékař. I když v medicíně to dotáhl hodně daleko, až na osobního lékaře královny Alžběty a jejího následníka Jakuba I., na věky se proslavil svým koníčkem. S oblibou totiž pěstoval fyziku, především se zabýval studiem elektrických a magnetických jevů. A právě on dal elektřině její jméno podle řeckého slova elektron, které neznamená nic jiného než jantar.
Gilbert jako první vysvětlil v rámci tehdejších možností rozdíl mezi elektřinou a magnetismem a určil její hlavní vlastnosti. Stál na počátku ve své době tak oblíbených pokusů s "třecí" elektřinou. Tento druh elektřiny sice nemá praktické užití, ale dá se jím působit mnoho zábavy, zvláště když její projevy působí na nezasvěceného diváka jako nějaká tajemná, nadpřirozená síla. S jejími projevy se samozřejmě setkáváme dodnes, říkáme jim ovšem statická elektřina.

Leidenská láhev - elektrický náboj se ukládal na kovové vrstvě uvnitř láhve. Sklo mu zabraňovalo v samovolném vybíjení.

Mnoho předních učenců se zabývalo vymýšlením nejrůznějších strojků a zařízení k vyvolání a ovládnutí elektrických sil. Z té doby také pochází kdysi tak populární elektrický zdroj - leidenská láhev. Ve Francii se těmito pokusy zabýval abbé Nollet. Svého krále bavil tím, že přenesl elektrický náboj na celou setninu gardistů a později dokonce na tři sta mnichů spojených mezi sebou železnou obručí.

Prokop Diviš

U nás patřil k prvním průkopníkům známý Prokop Diviš (1696 - 1765, vlastním jménem Václav Divíšek). O jeho bleskosvodu se dobře ví, ale tento mimořádně vzdělaný kněz používal elektřinu i k léčení lidí, studoval její vliv na rostliny a dokonce vynalezl elektrický strunný nástroj Denis d'or. S tímto nástrojem, napájeným z leidenských lahví, se předváděl až u císařského dvora ve Vídni.
Mluvíme-li o Divišovi, nesmíme zapomenout na jeho velkého rivala v boji o prvenství při vynálezu hromosvodu.

Benjamin Franklin (1706 -1790) pocházel z Bostonu a vyučil se u svého bratra tiskařem a knihkupcem. Také jeho však zlákala fyzika, především elektřina.

Benjamin Franklin

 

Proslavil se důkazem elektrického charakteru blesku a s tím souvisejícím vynálezem bleskosvodu. Byl ovšem mužem velmi mnohostranným - zabýval se i politickou činností a patřil k autorům první ústavy USA.
Přes seznámení s muži slavnými i učenými jsme však v historii elektřiny teprve na samém prahu. Pravý věk elektřiny totiž nastal až tehdy, když elektřinu statickou vystřídala energie dynamická - elektrický proud.