PRVNÍ ELEKTRÁRNY

V devadesátých letech minulého století již nic nestálo v cestě vzniku prvních elektráren, které využívaly dynamoelektrické stroje vyrábějící elektřinu. Nejprve sloužila elektřina k osvětlení, záhy i pro pohon. Další využití této energie bylo jen otázkou krátkého času. Během necelého století tak byly objeveny všechny technické principy umožňující výrobu, přenos a zužitkování elektřiny.

Pohled do strojovny elektrárny na sklonku   devatenáctého století.

První vodní elektrárnu na světě nechala postavit roku 1881 firma Pullman, zabývající se výrobou kůží, na řece Way v anglickém Godalmingu. Přetlaková turbína poháněla přímo dynamo, dodávající stejnosměrný proud, jehož větší část prodával Pullman městu. To jej využívalo především k osvětlení ulic. K zavedení elektrické energie se dokonce nechalo zlákat i několik domácností, přestože elektrické světlo bylo tehdy ještě nehospodárné a nespolehlivé. Elektrický proud byl mnohem dražší než plyn, životnost žárovek byla nepatrná, a tak není divu, že již po třech letech elektrárna zastavila provoz.

První vyráběná dynama byla vskutku impozantních rozměrů.

Americký vynálezce a podnikatel Thomas Alva Edison se řadu let zabýval vývojem elektrické žárovky a stavbou elektrických strojů. Již v roce 1879 postavil první elektrickou osvětlovací soustavu (o 115 žárovkách) na oceánském parníku. Zvlášť významný byl pro energetiku rok 1882, kdy se nejprve v lednu Edison zúčastnil výstavby londýnské elektrické centrály a ještě téhož roku stačil uvést v New Yorku do provozu první elektrárnu na světě, která zásobovala elektřinou obyvatelstvo na ryze ekonomickém základě. Již zmíněná londýnská soustava dodávala proud poštovnímu úřadu, kostelu a hostinci. Dynamo poháněné parním strojem dodávalo stejnosměrné napětí 110 V a poskytovalo dostatečný výkon pro tisíc Edisonových žárovek. Druhá soustava, uvedená do provozu rovněž v roce 1882 v New Yorku v Pearl Street, pracovala s obdobnými technickými parametry, ale šest dynamoelektrických strojů mohlo zásobit až šest tisíc žárovek. Postavení newyorské elektrárny byl čin, kterým Edison velice ovlivnil směr budoucího rozvoje energetiky. Podařilo se mu totiž uskutečnit myšlenku jednotného zdroje elektrické energie, z něhož bylo možno zásobovat (po vzoru centrálních plynáren) celé široké okolí, později i celé kraje.

Zlatá medaile udělená Fr. Křižíkovi na elektrotechnické výstavě v Paříži roku 1881.


Pozadu nezůstávali ani čeští vynálezci. Ve stejném roce zazářilo po dobu jednoho týdne prvních sedm obloukových lamp před Staroměstskou radnicí v Praze. Pocházely z dílny českého vynálezce Františka Křižíka, jehož zlepšená obloukovka byla oceněna rok předtím v Paříži na elektrotechnické výstavě zlatou medailí. Tato pařížská výstava v roce 1881 byla významná ještě z jednoho důvodu. Při příležitosti jejího uspořádání se totiž konal první mezinárodní elektrotechnický kongres. Přední odborníci z celého světa zde formulovali základní elektrotechnické pojmy a stanovili jednotky pro měření elektrických veličin: ampér, ohm, volt, watt. Rok 1881 je proto považován za mezník světové elektrotechniky.

Obloukovky

Zmínili jsme se již o Křižíkově obloukové lampě, která byla natolik dobrá, že ještě dlouho úspěšně soutěžila o přízeň s Edisonovou žárovkou.

Původním vynálezcem obloukové lampy se stal po sedmiletém bádání v roce 1809 Angličan Humphry Davy, který k pólům baterie připojil dvě uhlíkové tyčinky. Po přeskočení jiskry začal mezi hroty uhlíků protékat elektrický proud a současně teplota stoupla tak vysoko, že se vytvořil jasný světelný oblouk. Uhlíky ale rychle uhořívaly, a jakmile se vzdálenost mezi nimi zvětšila, elektrický oblouk zhasl. Na zdokonalení lampy se podílela řada fyziků. Francouz Jean Bernard Léon Foucault navrhl o čtyřicet let později přibližování uhořívaných uhlíků pomocí hodinového strojku a ruský fyzik Pavel Nikolajevič Jabločkov zdokonalil v roce 1876 obloukovou lampu tím, že rovnoběžně umístěné uhlíky oddělil tavitelnou izolační hmotou.

Křižíkova obloukovka.

Právě tato Jabločkovova "elektrická svíčka ", vystavená v Paříži, zaujala Františka Křižíka. Aby uhlíky ohořívaly rovnoměrně v celém průřezu, umístil je proti sobě a k udržení stejné vzdálenosti mezi konci využil dvojité vinutí magnetické cívky a jádro ve tvaru dvojkužele. Na toto technické řešení získal Křižík patent a jeho obloukovka se rozlétla do světa: od roku 1882 osvětlovala Norimberk a řadu měst v Rakousku, podle jeho patentu se vyráběly desetitisíce lamp v německé továrně Schuckert, ale i v Londýně a dalších městech světa. Elektrické osvětlení obloukovkami a žárovkami tak začalo vytěsňovat do té doby používané plynové osvětlení a osvětlení petrolejové. Plynové osvětlení se ale na rozdíl od petrolejového udrželo poměrně dlouho, zatímco krátký návrat k petroleji vyvolala jen hospodářská krize v letech 1930 - 34. Některé ulice byly v Praze osvětleny svítiplynem až do zavedení zemního plynu na počátku osmdesátých let tohoto století.

Mezi nejznámější české vynálezce patři František Křižík. "Český Edison" se narodil v chudé rodině v roce 1847. Když vychodil školu v rodné Plánici a v nedalekých Klatovech, vydal se se svou matkou pěšky do Prahy, aby zde mohl studovat na malostranské reálce. Maturitu ale nesložil, neboť mu chyběly peníze na povinnou taxu. Naštěstí jej osvícený profesor Zenger přijal na techniku i bez maturity. První úspěch zaznamenal při opravách železniční signalizace. Křižík pak nějaký čas pracoval jako přednosta železničních telegrafů. Sestrojil elektrické signalizační zařízení, které bylo postupně zavedeno v celém Rakousko-Uhersku, ale i ve Svatogotthardském tunelu ve Švýcarsku. Skutečným úspěchem byl patent na podstatné zdokonalení obloukové lampy. Obrovskou popularitu mu přinesla Jubilejní výstava 1891.

František Křižík

Křižík byl první, a do dnešní doby takřka jediný, kdo se v pražských ulicích projížděl v elektromobilu vlastni konstrukce. Sám Křižík stál u řidičské kliky své elektrické tramvaje, která začala jezdit v červenci 1891 s návštěvníky na výstaviště. Z pýchy postavil další linku k libeňským a vysočanským továrnám, za kterou jej žaloval Belgičan Outlet, provozující do té doby koňku. Pokrok se ale nedal zastavit a koňka jela po Praze naposled roku 1905, zatímco tramvaje jezdi dodnes. Zajímavé je, že díky současnému velkému dopravnímu provozu se průměrná rychlost našich moderních tramvaji zvýšila oproti Křižíkovým jen o necelý 1 km/h. Maximální rychlost už ale samozřejmě srovnávat nemůžeme. Křižík byl skvělým technikem, konstruktérem a vynálezcem, ale o to horším obchodníkem. Od roku 1917 pod jeho jménem podnikala akciová společnost, zatímco se Křižík stáhnul do ústrani. Do veřejného života vstoupil naposled těsně před druhou světovou válkou, kdy se pokusil svým poselstvím Albertu Einsteinovi vyburcovat lidi a upozornit je na strašlivé válečné nebezpečí. Zemřel v jižních Čechách v roce 1941, ale závod, který založil, nese jeho jméno dodnes.