“ŽIVOČIŠNÁ ELEKTŘINA”

Jak už to v životě někdy bývá, k objevu elektrického proudu došlo vlastně souhrou náhod a omylů. Luigi Galvani (1737 -1798), profesor anatomie v Bologni, byl muž, kterého fyzika a elektřina nijak zvlášť nezajímaly. Jednoho dne však při pitvání žab zpozoroval, že na plechu položená žabí stehýnka sebou při doteku skalpelem škubnou.

Vyobrazení slavného pokusu s žabími stehýnky.

To ho zaujalo (některé prameny dokonce tvrdí, že první si tohoto jevu všimla Galvaniho manželka) a začal hledat příčinu. Provedl stovky pokusů s žabími stehýnky i jiným živočišným materiálem a své výsledky shrnul v učeném spise. Záškuby stehýnek vysvětloval "živočišnou elektřinou", která prý působí v každém živém těle. Svým objevem se stal velice populárním a získal řadu žáků a přívrženců. A přece se velmi a velmi mýlil.

Galvaniho pokusy správně vysvětlil až jeho krajan Alessandro Volta (1745 -1827), profesor na univerzitě v Pavii. Všechny teorie o živočišné elektřině důrazně popřel a našel řešení mnohem praktičtější, zároveň ovšem i méně efektní. Volta pochopil, že základem jevu jsou jen dva různé kovy, umístěné ve vlhkém prostředí.

Galvanický proud se dal účelně využívat k pokovování předmětů.

Tedy kov plechu a skalpelu ve vlhkém svalu. Vzbudil tím samozřejmě u Galvaniho a jeho příznivců velkou bouři odporu, ale Volta jim předložil nezvratitelný důkaz. Stejný jev jako Galvani vyvolal tzv. Voltovým sloupem, což je obyčejný sloupek střídavě na sebe pokládaných stříbrných mincí a zinkových kotoučků. Ty jsou mezi sebou proloženy vlhkými plstěnými kolečky. Tedy žádná živočišná elektřina, ale skutečně jen dva kovy ve vlhkém prostředí.
Volta ve svém sporu zvítězil a získal za to mnoho poct a uznání. Ještě důležitější však je, že svým Voltovým sloupem vlastně sestrojil první zdroj elektrického proudu. Pýcha však nebyla Voltovou vlastností - jako uznání Galvaniho zásluh nazval proud ze svého článku galvanickým a celý jev galvanismem.

První zdroje galvanického proudu: Článek Leclancheův, Bunsenův a Meidringův.

Je zajímavé, že i u dalších pokroků ve studiu elektřiny nalezneme lékaře. Byl jím tentokrát Dán Hans Christian Oersted ( 1777 -1851). Syn lékárníka v malém dánském městečku získal doktorát už ve 22 letech. Krátce po tom začal přednášet na univerzitě chemii a fyziku. Říká se, že zcela náhodou, uprostřed pokusu při jedné přednášce, si Oersted povšiml, že elektrický proud působí na střelku kompasu. Tento postřeh měl dalekosáhlé důsledky. Za prvé pomohl k objevu elektromagnetu, ale především dal impuls Oerstedovým následovníkům k dalším pracem na definování elektrického proudu.

Asi takhle vypadal Oerstedův pokus s magnetickou střelkou.

Tím největším z těch, kdo se chopili této příležitosti, byl francouzský matematik a fyzik André Marie Ampére (1775 -1836).  Ampére neprožil příliš šťastný život. Jeho otec skončil za bouřlivých časů francouzské revoluce pod gilotinou a mladý André se po celý čas musel potýkat s existenčními potížemi. Snad i proto se cele zasvětil vědě. Již ve čtrnácti letech prý přečetl všech 20 svazků francouzské Encyklopedie. Později vyučoval na světově proslulé polytechnické škole v Paříži. Byl spíše matematik, ale skutečnou slávu mu přinesla fyzika, především jeho výzkumy v elektřině a magnetismu. Byl to on, kdo zavedl jasný pojem elektrického proudu. Uzavřel tak jednu důležitou etapu bádání - díky elektromagnetu umí věda přeměnit elektřinu v magnetismus. Stále ji však čeká pro praxi mnohem důležitější úkol - přeměnit magnetismus na elektrický proud.