Z historie elektrostatiky

Obsah >>>        

Ve starověku byl kromě jantaru znám ještě jeden zdroj elektřiny - elektrické ryby. Elektrický rejnok je schopen vytvořit na povrchu svého těla napětí několik stovek voltů, kterým může ochromit i velkého živočicha. V povodí jihoamerické řeky Orinoko žije úhoř elektrický (electrophorus electricus) dlouhý kolem 2,5 m, ohrožující své okolí napětím až 600 V! Antický svět znal pravděpodobně také afrického sumce elektrického, který žije i v Nilu a produkuje napětí až 200 V. Elektrických šoků, způsobených touto rybou, údajně používali tehdejší lékaři k léčbě nervových onemocnění.

Fyzik. salon Pokusy se statickou elektřinou, třecími elektrikami a leydenskými lahvemi se staly v 17. a 18. století velmi populární i mezi příslušníky nejvyšší šlechty ve „fyzikálních salonech“. Ve Francii proslul těmito pokusy abbé Nollet. Královský dvůr bavil například tím, že přenesl elektrický náboj z leydenské lahve na celou setninu vzájemně spojených královských gardistů, při každém proudovém nárazu následoval skok všech 180 vojáků. Obdobný pokus provedl dokonce se třemi stovkami karteziánských mnichů.

Aby dokázal elektrickou povahu blesku, rozhodl se Franklin roku 1752 vypustit papírového draka s kovovým hrotem přímo do bouřkového mraku: "Na konec šnůry blízko ruky je třeba připevnit hedvábnou stužku a tam, kde se spojuje hedvábí se šnůrou, se může upevnit klíč".
FranklinPřipravil si draka na dlouhém provázku, klíč upevněný na jeho spodním konci, leydenskou láhev (vynalezenou teprve několik let předtím) a elektroskop. Jedinou izolací mezi mokrým provázkem a rukou experimentátora byl kousek hedvábné stužky!.
Když se objevily na obloze bouřkové mraky, seděl Franklin právě na verandě svého bostonského domku a četl. Rychle vyběhl se synem Williamem k chatce za městem. Provázek od draka byl mokrý a proto elektricky vodivý. Hroty na konstrukci draka "sály" elektřinu z bouřkového mraku, náboj se provázkem dostal až ke klíči a mezi klíčem a leydenskou lahví přeskočila jiskra. Přisunul ke klíči druhou láhev a jev se opakoval. Rychle draka stáhl na zem a s nabitými leydenskými lahvemi pospíchal do chaty. Tam se elektroskopem přesvědčil, že „oheň z nebes“ má skutečně elektrickou povahu. V dopise příteli Collinsovi pak napsal:
"Blesk nemusí ode dneška zapalovat lodě a domy, nemusí být příčinou smrti lidí. V blízkosti domu se musí zabudovat železné tyče zakončené hroty a uzemněné. Pokud do nich udeří blesk, svedou elektrický náboj do země a blesk nenadělá žádnou škodu". První bleskosvod podle Franklinova návrhu byl postaven roku 1764 v Bostonu.

Každý pokus s bouřkovými mraky však nedopadl tak úspěšně jako Franklinův. V Petrohradě se nechal Franklinovými pokusy inspirovat i slavný ruský chemik Michail Lomonosov (1711 - 1765). Jeho spolupracovník G.V.Richmann se roku 1753 pokoušel za bouřky změřit náboj zelektrovaného stožáru "bouřkového stroje". Podle soudobé zprávy "... byl usmrcen bleskem, který mu do světnice vjel po kovové tyči se střechy k tomu účelu tam svedené, aby jevící se na ní účinky električnosti vzduchové pozorovati mohl". Dnes už by jistě nikoho nenapadlo provádět tak nebezpečné pokusy a hazardovat se svým životem.

O Prokopu Divišovi se v souvislosti s jeho vynálezem bleskosvodu traduje tato historka: svému učenému kolegovi znemožnil elektrostatické pokusy tím, že mu do paruky nastrkal hřebíky. Když se experimentátor naklonil nad přístroje, hřebíky „vysály“ elektřinu a pokusy se mu nedařily. Pravděpodobně ve stejném období jako bleskosvod zkonstruoval Diviš strunný hudební nástroj s klaviaturou a pedálem, jehož zvuk měl dokázat zastoupit celý orchestr. Měl celkem 790 kovových strun a 14 zdvojených rejstříků. Nástroj pojmenoval "Denis d´or" - Zlatý Denis" a už sama volba názvu měla naznačovat, že jde skutečně o něco velkolepého. Některé ze strun napájel z baterií Leidenských lahví a s určitou nadsázkou můžeme říci, že vytvořil prapředka současných elektronických hudebních nástrojů. Diviš patřil k prvním experimentátorům s terapeutickým využitím účinků statické elektřiny.

Žabí stehýnka O tom, jak Luigi Galvani objevil "živočišnou elektřinu" koluje řada mírně odlišných historek, podstatné je u všech jediné: spojil dva různé kovy žabím stehýnkem. Podle jedné historky asistent upozornil Galvaniho na trhavé pohyby a stahování svalů v nožkách čerstvě zabité žáby, která ležela na stole, když nedaleko přeskočila jiskra mezi konduktory elektriky. Galvani důkladně zkoumal tento děj a podařilo se mu pokusy zopakovat tak, že položil mrtvou žábu na železnou destičku a dotkl se jejích bederních nervů jedním koncem měděného drátu, jehož druhý konec se dotýkal železné destičky. Došel k mylnému závěru, že příčinou je živočišná elektřina v nervech a svalech žáby.