SMR rozhodně není konkurencí velkých bloků. Poskytují jiné možnosti i výkon. Oproti velkým blokům je lze umisťovat blíže sídelním celkům, což nahrává využití v teplárenství. SMR také mají kompaktnější zóny, čímž se víc hodí k regulačním účelům. Nevýhodou je nižší výkon v oblasti klasické energetiky.

SMR, o kterých uvažujeme pro nasazení před rokem 2050 jsou ze skupiny lehkovodních reaktorů (tlakovodní a varné). Tlakovodní SMR se zásadně neliší od našich provozovaných VVER. Varné reaktory jsou typické tím, že pára pohánějící turbínu vzniká přímo v reaktoru, čímž odpadá jeden chladicí okruh a část velkých zařízení. Proto jsou varné reaktory konstrukčně jednodušší, ale jejich specifické uspořádání znamená, že primární okruh je mnohem větší a zahrnuje více zařízení, na které jsou navíc uplatňovány tvrdší požadavky. Základní principy fungování jaderné elektrárny a jaderné bezpečnosti jsou velmi podobné.

Ano, mohou. I SMR sice mají nejraději provoz na nominálních parametrech, nicméně některé typy jsou schopny bezpečně manévrovat až mezi 20 a 100 %.  

SMR potřebují vodu především do chladicích okruhů při použití klasických chladicích věží. Na jednotku vyrobené energie je spotřeba vody podobná jako u velkých bloků, tzn. pohybuje se kolem 6 mil. m3 za rok pro 200 MWe blok (tj. cca 200 l/s), příp. 15 mil. m3 za rok pro 500 MWe blok (cca 500 l/s). U všech uvažovaných reaktorů je však možné použít tzv. suché chlazení, kde je potřeba vody minimální.

Vzhledem k velikostem nahrazovaných bloků a jejich provozních vlastnostech, lze za adekvátní náhradu považovat elektrárny plynové a malé jaderné reaktory.

Definice SMR přímo říká, že to jsou reaktory alespoň tzv. III+ generace, takže s důrazem na inherentní (fyzikálními principy zajištěnou) bezpečnost a pasivní bezpečnostní systémy. Požadavky na SMR ve výkonových úrovních, o kterých uvažujeme (nad 100 MWe), jsou prakticky stejné jako na velké bloky. Pokud můžeme použít slovník dnešního přístupu k jaderné bezpečnosti, zaměřujeme se na takové projekty SMR, u kterých je „výbuch“ prakticky vyloučenou záležitostí.

SMR reaktory mají teoreticky menší aktivní zóny s delšími časy výměny paliva. Pokud ale vztáhneme množství vyprodukovaného použitého paliva na jednotku vyrobené energie, vychází SMR odlišně – o něco větší množství, zároveň však s jinými parametry.  Palivo SMR je obvykle standardním palivem velkých bloků, jen zkráceným. Proto se s ním nakládá úplně stejně, jako s vyhořelým palivem velkých reaktorů.

Program SMR počítá s první výstavbou v lokalitě Temelín v těsném sousedství stávající elektrárny.

Nemáme ambici stavět první SMR svého druhu, chceme být brzkým následovníkem (v anglické terminologii „early follower“).

Temelín je ověřená lokalita, o které máme dobré znalosti včetně dlouhodobých monitoringů souvisejících s provozem současných bloků. Tato skutečnost nám umožní o nějaký čas zkrátit přípravu lokality.

Požadavky na provozování SMR jsou dané v atomovém zákoně a související vyhlášce. Požadavky se vztahují jak k organizaci, tak k jednotlivým pracovníkům na pozicích důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti a provozu elektrárny. Tyto požadavky budou prakticky stejné, jako v případě velkých bloků.

U typů, se kterými aktuálně pracujeme, je udávaná doba životnosti obvykle 60 let, výjimečně 80 let.

Projekty, které nás zajímají, se i ty „největší“ za provozu vejdou na plochu 20 ha. K této ploše je ale nutné připočítat plochu potřebnou pro zařízení staveniště.

Náklady jakéhokoliv velkého výstavbového projektu jsou známé až po převzetí díla, po zkušebním provozu. O nákladech SMR lze najít některé veřejně dostupné údaje, ale vzhledem k vyspělosti uvažovaných projektů a nulovým zkušenostem s výstavbou SMR, je třeba brát tyto údaje s velkou rezervou. Obecně lze cenu odvozovat z odhadu nákladů pro velké bloky, pokud na ni uplatníme dvě protichůdná pravidla – úspory z rozsahu (menší SMR je jednotkově dražší) a úspory z opakování (křivka učení – opakované SMR je levnější). Který princip převáží je těžké odhadovat.

Cena elektřiny z jaderné elektrárny nejvíce závisí na způsobu financování, takže pokud se podaří sehnat financování za příznivých podmínek, není důvod, proč by cena elektřiny nebyla tržně konkurenceschopná. Navíc ekonomiku SMR lze zlepšit dodávkou tepla při umístění do lokalit se systémy centrálního zásobování teplem.

Liší se to podle jednotlivých dodavatelů a projektů, aktuální odhady se pohybují v rozmezí 36 – 48 měsíců.

Pro SMR platí stejná pravidla jako pro velké bloky. Atomový zákon nám umožňuje případná omezení  území kompenzovat technickoinženýrskými opatřeními.

Princip lokalizace a modularizace je do jisté míry protichůdný, proto chápeme program SMR v ČR v širších souvislostech jako velkou příležitost pro český průmysl. Velmi bychom uvítali scénář, kdy by výrobní závod unifikovaných modulů, další dodavatelé i servisní organizace pocházely z ČR.