Otázky a odpovědi

 

Jak se vyvíjí evropská energetická politika?

Počátky společné evropské energetické politiky sahají do padesátých let minulého století, kdy bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli (1951) a následně Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom, 1958), které jasně vymezilo civilní účely využití jaderné energie.

Novou dynamiku do energetické politiky přinesly v poslední době celosvětové výzvy v podobě klimatických problémů, nedostatku elektrické energie, její rostoucí cena, omezená dostupnost energetických zdrojů či rostoucí závislost na energetických dodávkách ze třetích zemí a s tím související tlak na společný evropský postup.

V lednu 2007 publikovala Evropská komise Strategický přezkum energetiky „Nová energetická politika pro Evropu“, který stanovil prioritní cíle společné energetické politiky Evropské unie.

V září 2007 pak následoval návrh úprav stávající energetické legislativy – tzv.3.liberalizační balíček, který je možné považovat za nástupce dvou předchozích balíčků.  Ten byl po složitých jednáních mezi Evropským parlamentem a Radou EU formálně přijat v červnu 2009, během českého předsednictví v Radě EU.

Ve vztahu k elektřině je balíček tvořen trojicí právních předpisů:

  1. nařízení o podmínkách přístupu do sítě pro přeshraniční obchod s elektřinou
  2. nařízení o zřízení Agentury pro spolupráci energetických regulačních úřadů (ACER)
  3. směrnicí o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou

Dalším důležitým balíčkem na evropské úrovni je tzv. klimaticko-energetický balíček (tvořen trojicí směrnice a dvojící nařízení). Navazuje na politický závazek členských států EU z března 2007 a jeho cílem by mělo být dosažení:

  • snížení emisí skleníkových plynů v rámci EU do roku 2020 o 20-30% oproti roku 1990
  • zvýšení energetické účinnosti v EU o 20% oproti projekcím do roku 2020
  • zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie na celkové spotřebě v EU na 20% do roku 2020

Jako nástroje k naplnění těchto politických závazků slouží revidovaná směrnice o obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (tzv.EU ETS směrnice), směrnice o využívání obnovitelných zdrojů energie a směrnice o separaci a ukládání CO2 do geologického podloží.

Aktivity Evropské unie však přijetím těchto dvou zásadních „balíčků“ zdaleka nekončí a Komise je i nadále aktivní v přípravě energetické legislativy.

 

Co jsou to „balíčky“ v evropské energetice?

„Balíčky“ v energetice jsou v žargonu evropských institucích nazývány dva významné soubory právních předpisů EU – tzv. 3. liberalizační balíček a klimaticko-energetický balíček. Jak napovídají jejich názvy, předpisy obsažené v těchto „balíčcích“ pojí v prvním případě cíl vytvářet konkurenční prostředí na evropském trhu, v druhém pak vybavit Evropskou unii účinnými nástroji pro boj se změnami klimatu.

Jednotlivé předpisy v rámci každého „balíčku“ tak představují různé nástroje jak dosáhnout cílů balíčku. Příkladem by mohla být, v rámci klimaticko-energetického balíčku, směrnice poskytující rámec pro separaci a ukládání CO2 do geologického podloží. Takto uložené CO2 není emitováno do atmosféry a přispívá tak k boji se změnami klimatu. Směrnice o obnovitelných zdrojích energií, rovněž součást klimaticko-energetického balíčku, přispívá ke stejnému cíli jiným způsobem – stanovuje specifické závazné cíle pro jednotlivé členské státy pro využívání energie z nefosilních zdrojů. Zároveň také určuje rámec podpory využívání těchto zdrojů s cílem zvýšit jejich podíl v EU na 20% celkové spotřeby v roce 2020.

 

V čem spočívá liberalizace v energetice?

V minulosti byla energetika kvůli své investiční náročnosti a strategicko-bezpečnostnímu charakteru v režii státních monopolů členských států. Liberalizace energetiky v Evropské unii spočívá ve vytváření jednotného celoevropského konkurenčního prostředí a cílí na zabezpečení spolehlivých dodávek, transparentnosti a vzájemné propojenosti. Liberalizace má motivovat k investicím do vedení a přeshraničních propojení, vést k rovnému přístupu na energetický trh či zabezpečit právo zákazníků vybrat si svého dodavatele energie. Posledním liberalizačním krokem na evropské úrovni je 3. liberalizační balíček.

 

Co je to unbundling?

Unbundling na úrovni přenosu se týká vertikálně integrovaných energetických společností, které energii vyrábějí (vlastní elektrárny), popřípadě těží (uhlí, plyn, ropu) a zároveň jsou vlastníky přenosové infrastruktury (vedení vysokého a nízkého napětí, plynovody nebo ropovody). Unbundling je oddělení kontroly energetických firem nad energetickými přenosovými sítěmi a výrobou (a distribucí) energie. Podle stupně oddělení se jedná o unbundling právní (tj. manažerský, správní a účetní) či přímo vlastnický.

Původní plány Evropské komise v rámci 3. liberalizačního balíčku spočívaly v právním unbundlingu, čili v oddělení sekcí výroby, přenosu a distribuce vertikálně integrovaného podniku vedoucího ke vzniku tří nových právních subjektů. Pod tlakem některých členských států však Komise následně přišla se dvěma rovnocennými alternativami: tzv. vlastnický unbundling, který počítá s rozdělením vertikálně integrovaných společností, kdy firmy budou muset prodat své přenosové sítě, a zřízení tzv. nezávislého systémového operátora (ISO), který by podléhal schválení Komise a byl by zodpovědný za investice do přenosových sítí (šlo by tedy o vlastnicky oddělenou společnost provozující přenos elektřiny na cizím majetku). Na základě návrhu osmi zemí v čele s Francií a Německem v průběhu jednání Komise přišla ještě s třetí variantou – tzv. nezávislým provozovatelem přenosové soustavy (ITO), které by znamenalo právní oddělení přenosu a výroby a posílilo by regulaci: jeho řízení by od mateřské společnosti bylo přísně odděleno, zodpovídal by za běžný provoz, údržbu a investice do sítí.

Výsledkem jednání je ponechání rozhodnutí o jedné z těchto tří variant na členských státech. Připomeňme, že v České republice již unbundling pro sektor elektřiny platí – za sítě odpovídá ČEPS, za výrobu elektřiny ČEZ a další výrobci.

 

EU ETS – evropský systém obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů

ETS je klíčovým nástrojem EU ke snižování emisí skleníkových plynů a má EU pomoci plnit své mezinárodní a interní závazky.

Jedná se o ekonomický nástroj ke snižování emisí skleníkových plynů, který byl na úrovni EU zaveden směrnicí 2003/87/ES (v české legislativě transponován zákonem 383/2012 Sb.). Systém je založen na tom, že všechna zařízení, která jsou jeho součástí, mohou vypustit pouze takové množství CO2, na které mají tzv. povolenky (1 povolenka = 1 tuna CO2). Sníží-li emise více, mohou přebytečné povolenky prodat na trhu, naopak pokud vypustí více emisí, než kolik mají na dané období povolenek, musí je dokoupit, přičemž celkový počet povolenek je limitován celkovým emisním stropem EU. 

Povolenky obchodovatelné v EU ETS nemají tištěnou formu, ale jsou vedeny na účtech v elektronickém registru, který spravuje Evropská komise. V jednotlivých členských státech pak s Evropskou komisí spolupracují tzv. národní správci. V ČR je správcem Rejstříku na obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů  OTE, a.s.

V tzv. prvním a druhém obchodovacím období (2005-2007 a 2008-2012) byly povolenky přidělovány zařízením povětšinou zdarma. Ve třetím obchodovacím období po roce 2012 vstoupilo v platnost ustanovení vyplývající z klimaticko-energetického balíčku, které zavádí mj. významné aukcionování povolenek. Revidovaná verze zároveň upravuje další aspekty systému, které vyplynuly z jeho dosavadního fungování; obecně lze říci, že systém směřuje k vyšší harmonizaci na úrovni EU a transparentnosti, zároveň je rozšiřován o další sektory a skleníkové plyny. Dochází tak například ke stanovení celkového množství povolenek na úrovni EU. Významným způsobem jsou také harmonizována pravidla pro přidělování povolenek zdarma. Z obecného pravidla, že se nepřidělují povolenky na výrobu elektřiny, je umožněna státům, které splňují určitá kritéria ((ne)připojení vnitrostátní elektrické sítě na propojený systém sítí provozovaný Unií pro koordinaci přenosu elektřiny či poměr výroby elektřiny z jednoho typu fosilních paliv v kombinaci s hrubým domácím produktem na obyvatele)), přidělovat povolenky i na výrobu elektřiny. Přidělení povolenek zdarma je po splnění těchto kritérií nicméně vázáno na investice do modernizace infrastruktury a zavádění čistých technologií, diverzifikaci energetického mixu a dodávek. ČR tuto možnost využila, aby podpořila modernizaci energetického sektoru a přechod na nízkouhlíkové hospodářství.

EU ETS se však od počátku potýká s nadbytkem povolenek. Ten je dán především slabou politickou vůlí členských států, aby byl zaveden opravdu funkční nástroj na snižování emisí. Efektem však je, že Evropská komise přichází s opatřeními, která sice vedou ke snižování emisí, ale za mnohem vyšších nákladů, než kdyby bylo těchto úspor dosaženo v EU ETS. Tento problém byl pak ještě prohlouben nástupem ekonomické krize, kdy se snížila poptávka po povolenkách a cena klesla pod úroveň, kdy motivovala ke snižování emisí. Ve snaze zvýšit efektivitu systému se připravuje reforma spočívající v zavedení tzv. tržní stabilizační rezervy (Market Stability Reserve – MSR). MSR by měla regulovat nabídku povolenek v závislosti na bilanci povolenek na trhu a dosáhnout tím určité vyváženosti poptávky a nabídky. Nutnost reformy systému je uvedena i v závěrech Evropské rady v říjnu 2014 společně s přijetím nových klimaticko-energetických cílů pro období 2021 až 2030, mj. i závazného cíle pro snížení emisí oxidu uhličitého o 40 % ve srovnání s rokem 1990. Snížení emisí o 40 % ve skutečnosti znamená pro sektory pod ETS snížení o 43 % a pro sektory stojící mimo ETS redukci emisí o 30 % ve srovnání s rokem 2005. Na podzimní Evropské radě bylo rovněž schváleno, že dojde ke snížení lineárního faktoru pro nastavení stropu alokovaných povolenek ze současných 1,74 % na 2,2 % od roku 2021. Většina povolenek bude ve čtvrtém obchodovacím období od roku 2021 pro dražby rozdělována na základě historických emisí, ovšem alokace povolenek zohlední i méně rozvinuté státy – z toho důvodu bude 10 % alokovaných povolenek rozděleno mezi země, jejichž HDP na obyvatele nedosahuje 90 % evropského průměru. Do této skupiny patří kromě České republiky, Slovenska, Bulharska, Rumunska a pobaltských států třeba i Polsko, které tradičně představovalo zásadního oponenta tomuto cíli a které tentokrát mimořádně tento cíl nevnímá jako novou zátěž. Česká republika se nachází rovněž mezi státy, které budou moci těžit i z dalších prvků nastavení tohoto cíle, ať už se jedná o pokračování alokací povolenek do energetiky výměnou za investice do nízkouhlíkových technologií nebo o využití části z 2 % z celkového množství povolenek, uvolněného do rezervního fondu pro účely náročných investic do modernizace energetických systémů a do opatření na zvýšení energetické účinnosti. 

 

Co je to Rada Evropské unie, Rada pro dopravu, telekomunikace a energetiku, Rada pro životní prostředí a Evropská rada?

Rada Evropské unie (dále jen „Rada“) je vrcholným orgánem Evropské unie, který zastupuje zájmy jednotlivých členských států, uděluje Komisi prováděcí pravomoci a schvaluje jí sjednané mezinárodní smlouvy. Její hlavní činností je pak přijímání nové legislativy spolu s Evropským parlamentem. Členské státy jsou v Radě reprezentovány ministry jednotlivých resortů.

Složení Rady pro dopravu, telekomunikace a energetiku se odvíjí od toho, jaká je náplň jednání a jaká ministerstva existují v jednotlivých členských zemích (schází se tedy ministři dopravy, telekomunikací nebo pro energetiku). Energetičtí ministři se v Radě pro dopravu, telekomunikace a energetiku schází obvykle jednou za dva měsíce, zatímco například Rada pro životní prostředí zpravidla čtyřikrát do roka. Radě vždy předsedá půl roku jedna členská země, která svým způsobem určuje evropskou agendu.

Setkáním na nejvyšší úrovni je zasedání Evropské rady. To se koná obvykle čtyřikrát do roka a zúčastňují se ho prezidenti a/nebo předsedové vlád členských států spolu s předsedou Evropské komise. Na rozdíl od Rady formuje celkovou politiku EU a řeší otázky, které by na nižší úrovni nemohly být vyřešeny.

 

Kdo je kdo v evropské energetické politice?

Rok 2014 se nesl v duchu voleb do Evropského parlamentu, které proběhly v květnu. Zároveň skončilo koncem října i funkční období Evropské komise.

Novým předsedou Evropské komise se stal od 1. 11. 2014 Lucemburčan Jean-Claude Juncker, který v letech 1995 až 2013 působil jako předseda vlády Velkovévodství lucemburského.

S novým předsedou došlo ke změně struktury Evropské komise, kdy nově místopředsedové koordinují činnosti nových komisařů.

Taktéž došlo ke sloučení dvou oddělených generálních ředitelství, jejichž agendy se stále více překrývají. Generální ředitelství pro energetiku (DG ENER) a Generální ředitelství pro změnu klimatu (DG CLIMA) se sloučily a vzniklo Generální ředitelství pro energetiku a klimatické otázky (DG ENER & CLIMA). Komisařem pro tuto agendu se stal Španěl Miguel Arias Cañete. Generální ředitelem zůstává Dominique Ristori.

Dalším orgánem ovlivňujícím evropskou energetiku je Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž (DG COMP), které zabezpečuje zejména proces liberalizace energetických trhů. Komisařem pro hospodářskou soutěž je Dánka Margrethe Vestager a generálním ředitelem DG COMP je Alexander Italianer.

Generální ředitelství pro životní prostředí (DG ENVI) zajišťuje zejména ekologickou legislativu ovlivňující energetiku. Komisařem pro životní prostředí je Malťan Karmenu Vella.

Kontakty na evropské úředníky z jednotlivých Generálních ředitelství naleznete na stránkách Evropské komise.

Co je COP21?

Tato zkratka pochází z anglického sousloví Conference of Parties a váže se k 21. mezinárodní konferenci smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Tato konference se konala v Paříži od 30. listopadu do 12. prosince 2015 a skončila přijetím Pařížské dohody. Nová dohoda o ochraně klimatu nahradí stávající Kjótský protokol z roku 1997. Dohoda se stane právně závaznou, pokud se alespoň 55 zemí, které představují nejméně 55 procent celosvětových emisí skleníkových plynů, stanou smluvní stranou tím, že dohodu podepíšou a následně ratifikují, schválí ji nebo k ní přistoupí v New Yorku mezi 22. dubnem 2016 a 21. dubnem 2017. Dohoda by měla vstoupit v platnost v roce 2020.

Dohoda zavazuje všechny státy,jak vyspělé, tak rozvíjející se udržet zvyšování teploty výrazně pod dvěma stupni Celsia a co nejvíce se přiblížit hodnotě 1,5 stupně. Přihlíží k tomu, že snižování emisí skleníkových plynů bude trvat v rozvojových státech déle. Do roku 2025 má dojít ke shodě na výši finanční podpory určené pro rozvojové země, minimálně to bude 100 mld. USD ročně.

Skupina ČEZ se jako nejvýznamnější český představitel energetického průmyslu aktivně zapojila do jednání konference v rámci iniciativy Magritte.  ČEZ již před pařížskou konferencí dobrovolně deklaroval v rámci tzv. nestátní zóny pro klimatické aktivity, že sníží v České republice do roku 2020 měrné emise CO2 na vyrobenou MWh elektřiny o 46 % ve srovnání s rokem 2001. Programu COP 21 v Paříži se za Magrittovu iniciativu účastnil generální ředitel ČEZ Daniel Beneš a za sdružení BusinessEurope Ivo Hlaváč, člen představenstva.