ROPA

Ropa je světležlutá až takřka černá kapalina o hustotě 0,73 i přes 1,00 kg/m3. Tvoří ji směs plynných, kapalných i pevných uhlovodíků. Obsahuje 80 až 85% uhlíku,10 až 15% vodíku, 4 až 7% síry a něco málo dusíku.

Ložiska ropy se vyskytují v hloubkách až několika stovek metrů, většinou mezi dvěma nepropustnými vrstvami okolních hornin a velmi často spolu se zemním plynem.
   Vznik ložisek ropy není dosud objasněn tak jednoznačně, jako je tomu u uhelných slojí. Nejrozšířenější hypotéza tvrdí, že ropa vznikla rozkladem obrovského množství odumřelých drobných organismů (živočichů) za příznivých podmínek - pod značným tlakem, za určité teploty a bez přístupu vzduchu.

HISTORIE

Ropa byla známa a pod různými názvy využívána již od starověku. Podle řeckých i římských historiků v 7. století př. Kr. Asyřané a později i Peršané ji těžili ze studní a rozdělovali na různé frakce. Rozlišovali dokonce ropu světlou od tmavé. Světlé říkali "nafata", což značilo "prosakující kapalina". Číňané ropu destilovali snad od 11. století před Kristem. Už v té době prý uměli vrtat do hloubek až 1000 m.
   V Evropě známe ropu přinejmenším od 16. století. Její destilace byla zkoušena asi od roku 1605. Výsledkem byla mazadla pro nápravy kol, olej do lamp i základ do lakýrnických prostředků.
   Prvenství mezi objeviteli ropy v Evropě se přiznává polskému lékaři I. Lukasiewiczovi. Ten roku 1854 zahájil v Bóbrce u Krosna těžbu a ve stejnou dobu založil i první rafinerii u Jasla. Podle jeho příkladu vznikla pak řada dalších těžebních zařízení. Roku 1909 představovala těžba z karpatských ložisek přes 2 miliony tun ročně, což bylo 5,2 % světové produkce.
   Roku 1857 navrtal ropu G. C. Hugens v Lüneburských rovinách ve Wietze, kde je dnes naftařské muzeum. V téže době v Rumunsku vybírali ropu tryskající samovolně ze země lopatami bez vrtání.
   V USA bylo první ložisko otevřeno již v srpnu 1853. Stalo se tak v Pensylvánii vrtem hlubokým 22 metrů. Než byly položeny první trubky ropovodu, dopravovala se vytěžená ropa k železnici v soudcích nesených mezky. Od roku 1860 se začala ropa objevovat běžně na trhu. Využívala se ke svícení i k topení. Pensylvánská a kanadská ropa se prodávala dokonce i v lékárnách v malých lahvičkách, neboť se jí přičítaly léčivé vlastnosti.

SPOTŘEBA

Strmý vzrůst spotřeby ropy zaznamenáváme na počátku 20. století v souvislosti s rozvojem automobilismu a s potřebou benzínu. Začíná se s těžbou v Mexiku, v arktických oblastech i na Předním východě.
   Od poloviny 20. století světová těžba stále stoupá, v porovnání se stavem před 2. světovou válkou přímo neuvěřitelně:

1937 297,5
1950 523,3
1960 1 053,7
1970 2 336,2
1990 3 100,0

Údaje jsou uváděny v milionech tun.

Přehledy světové těžby ropy a její ceny se od minulého století často udávají v barelech, někdy též v galonech. Barel je 159 litrů, galon = 3,785 litrů. Barel obsahuje 42 galonů. V letech 1856 až 1860 bylo vytěženo 521 000 barelů, v období 1876 - 1880 to bylo již 98 841 tisíc barelů. K roku 1920 byl roční průměr asi 542 916 tisíc barelů.

TĚŽBA

Ropná ložiska se otevírají a těží hlubinnými vrty, z nichž ropa bud sama vyvěrá, někdy dokonce tryská do mnohametrové výše, nebo se čerpá. V případě samovolného výtoku se pochopitelně z ústí vrtu musí jímat a bezpečně odvádět. Při čerpání lze většinou využívat tlaku plynů, shromážděných ve svrchní části ložiska, pod nepropustnou vrstvou hornin.
   Vrty hloubené pro těžbu ropy procházejí nejrůznějšími horninami o různé tvrdosti a soudržnosti. Aby se jejich stěny nezavalovaly a vrt tak nebyl porušen, zabezpečují se stěny vrtu ocelovými rourami - pažnicemi. Pažnice jsou do vrtu spouštěny již v průběhu vrtání - vrtné nářadí jimi prochází. Po dokončení vrtu se na jejich nejsvrchnější části připojuje jímací zařízení.

VRTÁNÍ

Nejjednodušší a také často používaný způsob se nazývá - vrtání nárazové. Vrtným nářadím je v tomto případě dláto upevněné na vrtném soutyčí, které tvoří ocelové trubky spojované závity. Vždy když se hloubka o určitý úsek zvětší, přišroubuje se na vrtné soutyčí další díl. Délka vrtného soutyčí se vždy rovná hloubce vrtu - což může být i několik set metrů.

Vlastní vrtání probíhá tak, že se vrtné soutyčí s dlátem nadzvedne a prudce spustí na dno vrtu. Dláto přitom "odloupne" svým ostřím kus horniny. Před dalším nárazem se soutyčí i s dlátem pootočí, takže dopadá na jiné místo dna vrtu: Dříve se při nárazovém vrtání zavěšovalo dláto na lano. Aby úder byl účinnější, bylo zatěžováno závažím. Při otáčivém (rotačním) vrtání se místo dláta používají tzv. vrtné korunky, většinou osázené průmyslovými diamanty, aby měly co největší tvrdost. Vrtný stroj otáčí soutyčím s korunkou a ta horninu na dně vrtu obrušuje a rozmělňuje.
Vrtat můžeme buď za sucha, nebo s tzv. výplachem. Výplach je kapalina o vysoké hustotě, která chladí vrtný nástroj a také brání zavalení dosud nezapažených částí vrtu. Do vrtu se z povrchu vhání a zase odčerpává. Tímto způsobem se odstraňuje ze dna vrtu rozdrcená hornina a vrt se tak plynule čistí. U vrtání za sucha se drť musí vynášet vzhůru zvláštní válcovou nádobou s odklápěcím dnem.

Těžební ropná plošina na moři.

TĚŽBA Z MOŘSKÉHO DNA

   Mnohé pobřežní státy využívají pro těžbu ropy ložiska nacházející se v tzv. šelfu tj. v příbřežní části mořského dna, svažující se zvolna od čáry pobřeží.
   Jen v Severním moři, poblíž Anglie či Norska je už dnes těženo na 50 ložisek, jejichž zásoby se odhadují nejméně na 2 miliardy tun ropy a 1500 miliard krychlových metrů zemního plynu. Ropa i plyn se tu těží (z hloubek až 180 metrů) z vrtných plošin umístěných v moři. Jde o technicky velice náročnou operaci ve velmi nepříznivých klimatických podmínkách. Náklady na přípravné práce i provoz jsou vysoké. Těžní plošiny vyžadují neustálou údržbu, prováděnou z velké části hloubkovými potápěči. Při prudkých bouřích, a ty nejsou v těchto končinách nijak neobvyklé, dochází občas i k překocení či potopení věže nebo k jiným haváriím, které ohrožují zdraví i životy posádek těchto těžních plošin.

ROPA - STRATEGICKÁ SUROVINA

Ropa je dnes bezesporu nejdůležitější energetická surovina. Její dostupnost a cena významně ovlivňuje hospodářství ve vyspělých průmyslových zemích. Proto je například pro Českou republiku přímo životně důležité vybudovat urychleně nový ropovod z Německa. Zatím jsme plně závislí na ropovodu z Ruska. Přerušení tohoto ropovodu, z jakýchkoli důvodů, by znamenalo po vyčerpání zásob obrovské omezení dopravy i průmyslové výroby. Jiným způsobem než ropovody nejsme totiž schopni potřebné množství ropy do našich rafinerií dopravit.
   V případě války může přístup ke zdrojům ropy přímo ovlivnit výsledek vojenského střetnutí. Proto jsou všechny ropné oblasti, zvláště v rozvojových zemích, stále ve středu pozornosti velmocí.
   Ve světovém obchodě s ropou má významné postavení Organizace zemí vyvážejících ropu OPEC, která sdružuje značnou část zemí s nejvyšší produkcí ropy. Výrazně se to ukázalo v roce 1973, kdy arabské země uvalily na vývoz ropy do USA a Evropy embargo (přestaly tam ropu dovážet). Embargo způsobilo v nejvyspělejších průmyslových zemích světa palivovou krizi a vedlo nakonec až k arabsko-izraelské válce.
   Ve svých důsledcích však přinesla ropná krize i pozitivní výsledky. Byly rychle nalezeny četné další ropné oblasti a především se mnohem účinněji začaly hledat nové zdroje energie. Bohatý svět si také uvědomil skutečnou cenu ropy, začal s ní šetřit a během velice krátké doby došlo k výrazným energetickým úsporám.