ZÁŘÍCÍ KAMENY

Vydejme se teď na chvíli do Paříže, do budovy zdejšího polytechnického ústavu.
Ptáte se proč? Právě tady, v chladném a zamračeném únoru roku 1896, totiž začíná atomový věk. Pokud by se nám podařilo nahlédnout zaprášenými okny ústavu, mohli bychom pozorovat staršího důstojného muže, jak si hraje s kameny různých tvarů i barev. "Od prvního dne, co jsem se dozvěděl o objevu paprsků X profesorem Röntgenem, napadla mě myšlenka, že vlastnost vysílat pronikavé záření úzce souvisí s fosforescencí." To jsou slova profesora A. H. Becquerela, a on nemá od slov daleko k činům.

Profesor Becquerel hodlá své tvrzení prokázat experimenty. Proto ozařuje nejrůznější látky slunečním světlem a pak je nechá působit na fotografickou desku, aby zjistil, zda světlo opět vyzařují - fosforeskují. Kontrolní vzorky neozařuje -  fosforeskovat (zářit) by tedy neměly. Jako jednu z experimentálních látek si Becquerel vybírá (náhodou, intuicí, kdo ví?) uranovou sůl. A skutečně, minerál září.
Kupodivu však stejné stopy zanechává na desce i kontrolní, tedy neosvícený vzorek. Profesor opakuje pokus jednou, dvakrát, desetkrát se stále stejným výsledkem. Uranová sůl září, ať je předem osvícena či neosvícena.Teorie o fosforescenci se hroutí. Becquerel je na štěstí vědec, který nepřizpůsobuje fakta svým teoriím, ale teorie faktům.

Bez lítosti opouští svou původní myšlenku navíc chápe, že je na stopě zcela nového fyzikálního jevu. Jevu, který byl později nazván radioaktivitou.
Jen několik kroků chodbou od laboratoře profesora Becquerela má svou pracovnu jeho kolega Pierre Curie. Sdílí ji spolu se svou mladou manželkou Marií. Tato skvělá studentka a dnes už nadějná vědecká pracovnice přišla do Paříže z Polska. Její jméno - Curie-Sklodowská o tom nenechává pochyb. Manželé Curieovi se spolu s profesorem Becquerelem vydávají po stopách tajemného záření.
Začala úmorná a nekonečná práce. Než se Curieovým podařilo získat pouhou jednu desetinu gramu nového prvku nazvaného radium hlavního zdroje Becquerelem objeveného záření museli zpracovat více než tunu materiálu, tzv. smolince z českého Jáchymova.

Druhý krok stranou - Jáchymov

Jáchymov byl založen roku 1516 jako královské horní město na bohatých žilách stříbrné rudy. Během několika málo let se jeho sláva a pověst o velikém bohatství rozšířila daleko za hranice Českého království. Působil tu i proslulý lékař Agricola, autor vzácného díla o starém hornictví. Od roku 1519 tu byly raženy jáchymovské tolary, peníze ceněné v celém světě. Vždyť jáchymovské tolary daly jméno dnešnímu dolaru.
Po vyčerpáni stříbrných žil však sláva města stejně rychle pohasla, jako předtím zazářila. V 19. století se tu už těžil jen uran - nepříliš ceněná surovina, vhodná například k výrobě barev. Získával se ze smolince, horniny označované tak starými horníky proto. že její objevení znamenalo smůlu - ztrátu stříbrných žil.
Becquerelův objev znamenal pro Jáchymov nový rozkvět. Už v roce 1909 tu byly zřízeny první radioaktivní lázně na světě. V lázeňském paláci Radium se léčily nemoci pohybového ústroji, nervové i cévní.
V 50. letech našeho století se náhle stal uran nejhledanější surovinou světa. Světa, ve kterém hlavním trumfem byla atomová bomba. Do Jáchymova opět plynuly obrovské částky peněz, zároveň se tu však rodila smrt, bolest, strach a zoufalství. V uranových dolech byli v nepředstavitelně krutých podmínkách nuceni dobývat strategickou surovinu pro Sovětský svaz českoslovenští političtí vězni. Tisíce jich to zaplatilo životem nebo poškozeným zdravím. Veškerá těžba byla odvážena do Sovětského svazu, aby z ní byl vyroben jaderný arzenál dodnes ohrožující svět. Po vyrabování zásob skončila již podruhé (tentokrát poněkud pochmurná) sláva města, které mimoděk stálo na začátku nové epochy - epochy atomové energie.